Článek
Nikdy jsem nebyla člověk, který by posílal peníze každému, kdo si o ně napíše na internetu. Člověk dnes slyší tolik příběhů o podvodech, že je přirozeně opatrný. Jenže když jsem jednoho večera narazila na příspěvek muže, který tvrdil, že zůstal sám se čtyřletou dcerou, něco mě na jeho příběhu zasáhlo.
Psalo se v něm, že je po rozchodu, matka dítěte odešla a o dceru se nezajímá. On pracuje, jak může, ale kvůli péči o malou nemůže brát všechny směny. Do výplaty mu zbývalo několik dní, doma měl poslední těstoviny a potřeboval koupit základní potraviny. Nevím proč, ale uvěřila jsem mu.
Začalo to pěti stovkami
Poprvé jsem mu poslala pět set korun. Nebyla to částka, která by mě zruinovala, a říkala jsem si, že pokud tím pomůžu otci koupit dítěti jídlo, má to smysl.
Ještě ten večer mi přišla dlouhá děkovná zpráva. Psal, že jsem jim zachránila týden. Poslal mi také fotografii nákupu a vedle tašek stála malá holčička, kterou jsem znala z fotografií u jeho příspěvku. Tím to pro mě mělo skončit. Jenže asi za tři týdny se ozval znovu. Tentokrát prý potřeboval doplatit léky pro dceru. Pak přišel rozbitý kotel. Školka v přírodě. Nové boty, protože z těch starých malá vyrostla. Nedoplatek za elektřinu. Nikdy nechtěl desetitisíce. Vždycky šlo o pár stovek, někdy tisíc nebo dva. A právě proto mi to nepřipadalo podezřelé. Měla jsem se dobře, nedávno jsem získala skvělou práci. Uvnitř sebe jsem si říkala, že bych to tomu světu alespoň takhle mohla vrátit.
Postupně jsem měla pocit, že je znám
Během měsíců jsme si začali psát častěji. Nešlo o žádný romantický vztah a nikdy mezi námi nic takového nebylo. Vyprávěl mi o dceři, o problémech v práci i o tom, jak těžké je být na všechno sám.
Občas poslal fotku z výletu nebo obrázek, který mu dcera namalovala. Přála jsem jí k narozeninám a na Vánoce jsem jí poslala balíček s panenkou, knížkou a sladkostmi. Dnes je mi skoro trapné přiznat, jak moc jsem tomu příběhu věřila. Jenže tehdy mi to připadalo skutečné. Nikdy na mě netlačil. Nikdy nevyhrožoval, že pokud mu nepomůžu, stane se něco strašného. Spíš vždy napsal něco ve smyslu, že se stydí znovu žádat, ale nemá se na koho obrátit. Za necelý rok jsem mu postupně poslala přibližně třicet tisíc korun. Když jsem si to později spočítala, samotnou mě ta částka překvapila. Po jednotlivých platbách to totiž nikdy nevypadalo jako tolik.
Pravdu jsem zjistila úplnou náhodou
Jednoho večera jsem bezmyšlenkovitě projížděla sociální sítě a všimla si fotografie, kterou sdílela jedna místní restaurace. Byla z nějaké víkendové akce pro rodiny s dětmi. A na ní jsem ho uviděla.
Stál tam s dcerou, kterou jsem okamžitě poznala. Jenže vedle nich byla žena. Objímala ho kolem pasu a vypadali jako naprosto obyčejná šťastná rodina. Nejdřív jsem si říkala, že to může být sestra nebo kamarádka. Pak jsem ale klikla na označený profil té ženy. Během několika minut se mi začal skládat úplně jiný příběh. Byla to jeho manželka. Žádná žena, která od něj odešla a opustila dítě. Žili spolu. Na jejím profilu byly fotografie ze společných Vánoc, dovolené v Chorvatsku i oslavy narozenin jejich dcery.
A pak jsem si všimla data u jedné fotografie. Byla pořízená přesně v týdnu, kdy mi psal, že doma nemají skoro co jíst a prosil mě o peníze na nákup. Na snímku seděli v restauraci u moře.
Začala jsem pátrat a bylo to ještě horší
Místo abych mu okamžitě napsala, začala jsem procházet starší příspěvky. Čím déle jsem se dívala, tím víc lží jsem nacházela. Když potřeboval peníze na rozbitý kotel, jeho žena zveřejnila fotografie z wellness pobytu. Když jsem přispívala na boty pro dceru, rodina byla na víkendovém výletě. A údajná školka v přírodě, na kterou neměl peníze? Podle sociálních sítí v té době dcera ani do žádné školky neodjížděla.
Nakonec jsem mu poslala jedinou zprávu. Napsala jsem, že vím o jeho manželce a že jsem viděla fotografie. Odpověď přišla téměř okamžitě. Tvrdil, že je všechno jinak, než to vypadá. Že spolu sice žijí, ale jen kvůli dítěti. Fotografie z dovolené prý byly staré. Restauraci údajně platili příbuzní. Wellness dostala manželka darem. Na všechno měl vysvětlení. Jenže já už mu nevěřila ani slovo.
Nejvíc mě nebolely ztracené peníze
Dlouho jsem si vyčítala, že jsem byla naivní. Třicet tisíc korun samozřejmě není málo, ale mnohem víc mě bolelo něco jiného. Celý rok jsem měla pocit, že pomáhám dítěti, které nemělo štěstí. Přemýšlela jsem nad tím, jestli má teplou bundu, jestli dostala dárek k narozeninám a jestli mají doma dost jídla.
A někdo přesně věděl, na jakou strunu zahrát. Dodnes nevím, jestli jsem byla jediná. Možná stejný příběh vyprávěl dalším ženám a každé občas napsal o několik stovek. Právě malé částky totiž člověku dlouho nepřipadají nebezpečné. Od té doby jsem na pomoc druhým nezanevřela. Jen už neposílám peníze lidem, které znám pouze z internetu. Pokud chci někomu pomoct, udělám to přes ověřenou organizaci nebo koupím konkrétní věci. Nemrzelo mě, že jsem přišla o peníze. Ale fakt, že fotografie malé holčičky, její narozeniny, nemoci i údajné starosti byly pro někoho jen nástrojem, jak ve mně vyvolat soucit, to ve mně zůstalo ještě dlouho.
Zdroj: autor vycházel z rozhovoru s Klárou S. (28), Zlín
