Článek
Kamarádky si dělají legraci, že by ho klidně braly taky. A já se usmívám, protože co mám říct? Venku je opravdu úžasný. Jenže doma… Tam jako by to byl někdo úplně jiný.
Má dvě tváře
Jakmile se za námi zavřou dveře, přepne se. Už nemá potřebu být milý, už nemusí nikoho ohromovat. Mlčí. Odpovídá jednoslovně. Někdy mám pocit, že i obyčejná otázka ho obtěžuje. A když se snažím mluvit o tom, co cítím, jen mávne rukou a řekne, že to „zbytečně řeším“.
Občas si říkám, že jsem to možná já, že od něj očekávám moc. Ale pak přijde další rodinná oslava, kde mě obejme, směje se, objímá děti, dává pozor, aby mi nic nechybělo… A já jen stojím a koukám, jestli je tohle ten muž, kterého mám doma, nebo jeho dokonalejší verze pro veřejnost.
Nechci si stěžovat. Vážně ne. Jen mě někdy bolí to ticho mezi námi. To, že se vedle něj cítím osamělejší než kdy dřív.
Hádky neberou konce..
V poslední době se kvůli jeho chování hádáme čím dál víc. Proč já nemůžu mít doma toho chlapa, který je okouzlující pro všechny ostatní? Proč mám doma morouse, se kterým není řeč?
Kdy naposledy jsme si spolu vlastně sedli u skleničky vína a o něčem jsme si popovídali? Jsem tak unavená, jen kdyby někdo tušil. Jenže, když se chci někomu svěřit, nikdo mi nevěří. Oni znají toho báječného Adama, který je pro každou legraci.
A já znám chlapa, kterého nebaví život a tráví všechny večery u televize tím, že nadává u televizních novin na politiku, lidi, všechny. Je to důvod odejít? Nebo je to moc málo na to, abych si stěžovala? Sama nevím…
Zdroj: autorka vycházela z vyprávění Mirky P., Praha
