Článek
Pamatuju si, jak jsem jí tehdy volala. „Mami, vzali mě! Mám to!“ Nadšeně jsem vyprávěla o firmě, mzdě, že mám nové kolegy. Také o tom, že si konečně dopřeju vytouženou dovolenou, na kterou si sama vydělám. Byla jsem hrdá a máma mi pogratulovala. Ale její tón se mi tehdy poprvé nezdál. „No vidíš, my jsme ti to říkali, že to jednou dokážeš. A nezapomeň, že bez nás by to nebylo.“
Nečekané překvapení
Zasmála jsem se tomu, brala to jako nadsázku. Jenže o pár dní později mi přišla zpráva:„Až ti přijde výplata, pošli, prosím tě, pět tisíc. Táta potřebuje nové brýle a my jsme ti přece pomohli do takovou práci získat.“
Nejdřív jsem si myslela, že to je vtip. Ale nebyl. Od té doby mi začali každý měsíc psát, kolik by potřebovali. Jednou na opravu auta, podruhé na elektřinu, jindy „jen tak, protože bez nich bych přece nebyla tam, kde jsem“.
Když se láska počítá na peníze
Kdybych pocházela z bohaté rodiny, možná by to bylo jiné. Ale naši nikdy neměli moc peněz. Táta dělal v dílně, máma v obchodě, všechno se točilo kolem toho, jak vyjít s málem. Jsem jedináček a odmalička jsem slyšela, že moje výchova byla jejich oběť, že kvůli mě nic nemají.
Zpočátku jsem tedy posílala, co si řekli. Cítila jsem povinnost, vinu, možná i vděčnost. Jenže postupem času začaly jejich požadavky růst. „Když teď bereš víc, mohla bys nám dát deset. Víš, my jsme ti zaplatili vysokou, takže tohle je vlastně spravedlivé.“
Bylo to, jako by se náš vztah změnil ve smlouvu. Láska se proměnila v žádost o tisíce. A já začala mít pocit, že pro ně nejsem dcera, ale výhodná investice, která se má konečně vrátit.
Můj partner to nechápe
Když jsem začala žít s přítelem, myslela jsem, že se to urovná. Jenže máma se zlobila, že jí o něm neříkám všechno. A když jsem jí odmítla poslat peníze, volala mu. „Mohl bys jí to vysvětlit? My jsme se o ni starali celý život, to přece není moc, co žádáme.“
Bylo mi trapně. Stála jsem mezi dvěma světy. Mezi rodinou, která mě drží v minulosti, a životem, který si chci budovat podle sebe.
Přítel mi od začátku říkal, že musím být tvrdší. Jenže jak má být člověk tvrdý k mámě, která ti s pláčem připomíná, že tě kojila, když jsi byla nemocná, že ti kupovala boty, když sama chodila v děravých? Ani nevím, jestli to tak opravdu bylo.
Z pocitu viny se stal zvyk
Už tři roky jim posílám peníze každý měsíc. Někdy pět, jindy osm tisíc. Už to není prosba, ale samozřejmost. Když se opozdím, přijde zpráva: „Zapomněla si na nás?“ „My tě vychovali, a teď ani nenapíšeš?“
A mně se pokaždé sevře žaludek. Často se přistihnu, že přemýšlím, jestli bych vůbec měla radost z povýšení, protože to znamená, že si řeknou o víc.
Nechci být celý život někomu něco dlužná
Vím, že mi dali život, lásku, střechu nad hlavou. Jenže to přece dělají všichni rodiče. Dítě se přece nerodí proto, aby jednou splácelo účet za dětství. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc chápu, že budu muset říct rázné dost.
Teď, když se mě někdo zeptá, jestli mám dobrý vztah s rodiči, odpovídám: „Ano, ale něco to stojí.“ A nemyslím tím jen peníze.
Možná bych jim měla říct, že jim budu vděčná celý život. Ale že vděčnost není totéž co dluh. Jenže pokaždé, když se nadechnu, zazvoní telefon. A ozve se ten známý hlas:
„Tak co, zlato, už ti přišla výplata?“
Zdroj: Pavlína K., Praha
