Článek
Po škole jsme se přestěhovali do malého bytu, našli si první práce a začali „dospělácky“ žít. Jenže právě tam někde se něco zlomilo. S každým dalším dnem přibýval stres, únava a hádky kvůli maličkostem. Najednou jsme už neměli čas na spontánní výlety ani dlouhé rozhovory do noci. Místo toho jsme řešili účty, úklid a kdo zase vynese koš. A přestože jsme se pořád měli rádi, začali jsme se blížit ke konci našeho vztahu. Tušili jsme to oba.
Řekli jsme si, že je konec
Rozchod přišel vlastně potichu. Žádná bouřlivá hádka, žádná nevěra, žádné drama. Jednoho dne jsme jen seděli naproti sobě u snídaně a věděli jsme, že je konec. Bolelo to, ale dávalo to smysl. Zůstali jsme přátelé. Posílali si občas zprávy, občas zašli na kávu. Každý jsme šli svou cestou. Já si našla nového partnera, on odjel na rok do zahraničí.
Myslela jsem si, že to máme uzavřené. Ale letos na jaře se Marek vrátil. Napsal, že by mě rád viděl. Šli jsme na procházku do parku a povídali si, jako by mezi námi žádná léta neuběhla. Smál se stejným věcem, pořád měl v očích ten klid, který mě kdysi tolik bavil. Jenže tentokrát jsem cítila, že mi to láme srdce.
Chtěla jsem ho vidět pořád
Začali jsme se vídat častěji. Ne jako milenci, jen jako přátelé. Alespoň jsme si to oba namlouvali. Ale při každém objetí na rozloučenou, při každém pohledu, který trval o vteřinu déle, jsem cítila, jak cítím to, co už jsem si dávno zakázala. Vzpomínky se vracely. Na naše léta bezstarostnosti, na smích, na lásku, kterou jsme kdysi měli.
Doma mám ale partnera, který si nezaslouží, že myslím na jiného muže. A já jsem ztracená. Marek mi nic nenabízí. Žádný nový začátek, žádné sliby. Jen je tu, usmívá se, zná mě do hloubky a já ho nedokážu ze svého života znovu vymazat.
Možná právě to je největší problém. Že jsme se nerozešli ve zlém, že se pořád máme rádi. Zůstalo jen ticho a spousta vzpomínek, kterých se nechci vzdát. S každým dalším setkáním si víc uvědomuju, že čím déle zůstáváme přáteli, tím těžší je být jen přáteli. A že někdy je tou největší odvahou se k minulosti nevrátit. Ačkoliv já bych si teď přála pravý opak. A možná doufám, že uslyším, že on to cítí stejně… Doma už jsem začala skrývat telefon a modlím se za každou minutu, kdy Marek píše. Stojím před velkým malérem, a sama to vím.
Zdroj: Karolína O., Mladá Boleslav
