Článek
Připravovali jsme se na to celé prázdniny. Povídali jsme si, četli knížky o školce, vybírali bačkůrky i batůžek na věci. Vak do školní šatny. Myslela jsem si, že dělám maximum.
A pak přišel den D. První ráno v šatně mělo skoro slavnostní atmosféru. Ale už po pár dnech začalo být jasné, že něco nefunguje. Každé ráno se proměnilo v boj. Slzy, zoufalství, úzkost. A přestože jsem věděla, že adaptace může být těžká, začalo mě znepokojovat něco jiného. Ne tolik reakce mé dcery, ale přístup systému.
Učitelky měly svůj režim
Všechno působilo, jako by se od dětí i rodičů čekalo, že prostě naskočí do režimu. Že se dítě přizpůsobí, i kdyby mělo plakat celé dopoledne, protože „ono si zvykne“. Žádný prostor pro postupné seznamování, žádný individuální přístup, žádná možnost přizpůsobit docházku tak, aby byla snesitelná pro někoho, kdo si zvyká na úplně nové prostředí. Jen pevný režim a tlak na bezproblémové začlenění, i u tříletých dětí.
Po dvou týdnech jsem si uvědomila, že nejde o to, že by mé dítě nezvládalo školku. Ale že školka nezvládá respektovat jeho potřeby. A že já, jako máma, ho nechci „lámat“ do systému, který je nastavený spíš pro pohodlí institucí než pro skutečné blaho dětí. Zdá se, že prostě školka počítá s tím, že jako pracující máma tam musíte nechat dítě za každou cenu. Ať se mu to líbí nebo nelíbí. Jenže já takhle svou výchovu nevedu.
Dejte mi ho i s pláčem, slyšela jsem
Absolutní vrchol byl, když jsem dceru odmítla ráno ve školce předat, protože intenzivně plakala a učitelka mi začala trhat dceru z ruky, že „ať ji tam dám, ona se uklidní“. Nikdy ode mě nemůže čekat, že své dítě zradím natolik, že v tak citlivé chvíli ho dám někomu cizímu do ruky. A mezi mnou a učitelkou se tam strhla poměrně bouřlivá hádka, které byli přítomní i další rodiče.
Nakonec jsem se rozhodla jí odhlásti. Možná to někomu bude připadat jako prohra, ale pro mě je to malé vítězství. Potvrzení toho, že poslouchám především sebe a věřím, že bezpečí a důvěra jsou důležitější než docházka za každou cenu. Budu si teď muset akorát hledat jinou práci a domluvit se, jestli babička s hlídáním pomůže. Nebo najdeme jinou školku. Ale dcera musí být vždy na prvním místě.
Zdroj: Helena J., Praha
