Článek
Na první pohled jsem měla život, který by mi leckdo záviděl. Rodina, práce, přátelé, spousta aktivit. Uměla jsem se usmívat i ve chvílích, kdy jsem uvnitř křičela. Každý den jsem se snažila vypadat, že všechno zvládám. Jenže pravda byla jiná. Moje energie byla pryč a já jen hrála roli, kterou ode mě okolí očekávalo.
Ráno jako nejtěžší část dne
Budík mě budil do reality, kterou jsem už nezvládala žít. Tělo bylo těžké, mysl otupělá a každý úkol působil jako nezdolatelná překážka. Vstát z postele bylo jako vylézt na vrchol hory. Přesto jsem si nalíčila tvář, nasadila úsměv a vyrazila ven. Protože jsem nechtěla, aby někdo poznal, co se se mnou děje.
Bála jsem se, že kdybych přiznala, jak se cítím, lidé by mě považovali za slabou. V hlavě mi běžely věty typu: „Musíš vydržet,“ nebo „Ostatní to zvládají, tak proč ne ty?“ A tak jsem dál předstírala, že jsem v pohodě, zatímco uvnitř jsem se pomalu rozpadala.
Tělo řeklo dost
Jednoho dne už to nešlo. Byla jsem vyčerpaná natolik, že i jednoduché věci jako nákup nebo telefonát mi dělaly problém. Tělo mě zastavilo. A já pochopila, že vyhoření není ostuda. Je to varování, že je čas zastavit, nadechnout se a přehodnotit, co je v životě opravdu důležité.
Teprve když jsem si dovolila zpomalit a přiznat si pravdu, začala jsem se uzdravovat. Přestala jsem se snažit být dokonalá pro všechny kolem a začala být upřímná sama k sobě. Vyhoření mě naučilo, že péče o sebe není sobectví, ale nezbytnost. A někdy je tiché, nenápadné a člověk se navzdory tomu, že je na dně svých sil, ještě stydí, že by to ostatní zjistili. To pro mě byla velká životní lekce. A snad mě to naučilo nebrat si tolik k srdci, co si druzí myslí.
Zdroj: Kateřina I., Praha
