Článek
Občas přemýšlím, jak jsme to dělali v dobách, kdy jsme měli sotva třetinové příjmy. A někdo by si teď mohl říct, že jsme úplní blázni. Jak nám nemůže stačit to, za co by ostatní tolik děkovali? Nejsme nevděční, jen je pořád co platit.
Peněz jsem si vždy vážila
Není to tak, že bych bezmyšlenkovitě rozhazovala a pořizovala cokoliv, co vidím. Ale máme nějaké náklady, koupili jsme starý dům. Každá koruna, kterou vyděláme, jde do rekonstrukce. A řeknu vám upřímně, že mě ani nenapadlo, jak náročné to celé bude. Protože jsem si myslela, že na to máme peněz dost, měli jsme i nějaké úspory.
Ale ty už dávno neexistují. Jsou to obvykle takové malé nákupy, které nám v součtu dělají ty největší položky. Například v hobby marketech a podobně. Začínám být zoufalá.
Vzít si další půjčku?
Ne z toho, že bychom měli hlad nebo si nemohli koupit nové oblečení. Zoufalá z toho tlaku, že i když makáme naplno, pořád nemáme pocit jistoty. Každý měsíc končíme s nulou. A když se něco pokazí – pračka, auto, cokoliv – nemáme kde brát. Nechci si stěžovat, jen někdy sedím u počítače, koukám na ty faktury, výpisy a ptám se sama sebe, jak dlouho to ještě zvládneme. Navenek vypadá všechno fajn. Práce, zdraví, dům. Jenže já mám v sobě neustálý tlak, že všechno tohle držím silou vůle a jednou mi dojdou síly. A to mě děsí nejvíc.
Už přemýšlíme, že si vezmeme další půjčku, abychom ten dům dodělali rychleji. Snad pak budeme mít více času na práci. Co jsme to jen měli za nápad…
Zdroj: Anna I., Hradec Králové
