Článek
Bylo to chvíli po rozvodu. Zůstala jsem sama se dvěma dětmi, manžel si tehdy našel novou lásku. Mladou, krásnou blondýnku. Měla také dvě děti, a najednou pro něj ty její byly daleko víc. Na naše syny jako by snad zapomněl. Musela jsem se s tím smířit. Měla jsem zlomené srdce, s mladším z nich jsem ještě byla na rodičovské dovolené a chyběly mi peníze. A nejen ty. Také opora, láska a pocit bezpečí. Ten jsem našla - alespoň na malou chvilku - u Jirky.
Na první pohled dokonalá elegán
Našla jsem ho na seznamce, a vše se zdálo ideální. Byl pozorný, milý. Klukům vozil stále nějaké dárky, užívali jsme si báječné společné chvíle. Není divu, že mě brzy napadlo, abychom se spolu sestěhovali. Jirka byl totiž z daleka, a mně se hodilo, že by mi někdo pomohl s nájmem nového bytu. Tou dobou již bývalý manžel sice na kluky platil, ale často se stávalo, že peníze poslal pozdě - nebo o něco méně.
Jeho nová láska tehdy chtěla stavět dům, tak to omlouval tím, že má stále nějaké nečekané výdaje. Nechtěla jsem mu sice ve štěstí bránit, ale zdráhal se pochopit, že já s kluky mnohdy na konci měsíce nemám ani na chleba. Našla jsem si brigádu, ale stále to nestačilo. Nájmy jsou teď hrozně drahé, navíc jsem neměla vždy hlídání. Tehdy mi hodně pomáhala máma, jezdila k nám a vnuky hlídala.
Jirka se jí zalíbil
A právě máma se Jirka líbil. Byl to gentleman, vařil, uklízel. Říkávala mi, jaký poklad jsem našla. Tahle idylka trvala skoro dva roky, než jsem dostala první facku. Při vyhrocené hádce, která ale nebyla první. Nikdy by mě nenapadlo, že by byl něčeho takového schopný.
Byla jsem v šoku a jen jsem tehdy zírala. Začal se hned omlouvat, zpytovat svědomí. Přešla jsem to. Neměla jsem to udělat, ale tehdy mi připadalo bláhové zahodit krásné roky za jeden zlý okamžik. Přirovnávala jsem si to k tomu, že kdybych svému synovi dala pohlavek, také bych nechtěla, aby se mnou přerušil navždy kontakt. Jenže tohle bylo jiné.
Báječná láska se změnila v čiré peklo. Opakovalo se to. Tolikrát, že už to dnes ani nespočítám. Pořád dokola se Jirka omlouval, a já pořád dokola začala odpouštět. Časem se k tomu přidávaly i jiné útoky, psychické, srážel mě.
Po dvou letech jsem našla odvahu se svěřit mámě. Začalo to být tak zlé, že kolikrát byli svědkem moji kluci, jaký Jirka doopravdy je. A začali se ho bát.
Svěřila jsem se mámě
Tehdy zůstala chvíli mlčet, a pak řekla: „Romanko, ale všude je něco. Chceš přijít o takové chlapa? Vždyť, kde takového budeš hledat.“ Uvěřila jsem jejím slovům velmi snadno. S tím, jak mě Jirka přesvědčoval, že za nic nestojím, nebylo těžké myslet si, že už nikdy nikoho nenajdu. Tehdy jsem přibrala, to já mám ve stresu vždy.
Trvalo další dva roky, než jsem našla sílu odejít. V mnohém tomu pomohla slova mámy, které jsem to nikdy neodpustila. A dnes s ní dokonce nejsem v kontaktu. Protože možná, že kdyby mi tehdy řekla, že to není v pořádku, když je na její dítě někdo zlý, našla bych odvahu odejít mnohem dřív. Stalo se. Jednu zlou zkušenost mám za sebou. Ale nikdy si neodpustím, čemu jsem vystavila své děti. Říkám si - kdyby od nás jejich tatínek neodešel, mohlo být všechno jinak…
Zdroj: Romana P., Pelhřimov
