Článek
Chvíli jsem myslela, že něco takového nemůžu nikdy zvládnout. Představa, že mému muži roste někde další život, jeho krev. Miminko, které bude chtít znát, pečovat o něj. My už jsme měli děti v pubertě, nepotřebovaly nás. Bála jsem se, že si ho to malé získá natolik, že bychom to stejně jako rodina neustáli. A ačkoliv to nakonec dopadlo úplně jinak, i tak mě čekala samota. Alespoň ta partnerská.
Chtěla jsem to vzdát
Byla jsem rozhodnutá, že naše manželství ukončím. Neměla jsem důvod setrvávat. Bála jsem se, co přijde. Markéta byla mladá, zasloužila si během takové životní změny oporu. Já jsem ji měla také. Trápilo mě, že si do života vybrala právě mého muže. Dozvěděla jsem se, že jejich poměr trval několik let.
O to větší překvapení bylo, když vyšlo najevo, že o život s ním vlastně vůbec nestojí. „Nikdy jsem po něm nežádala, aby se rozvedl, otěhotněla jsem náhodou,“ řekla mi, když jsme se potkali tváří v tvář. Byla to milá holka, porozuměly jsme si. Vlastně jsme se od té doby začaly vídat pravidelně. Hlavně ve chvílích, kdy už jsem žila sama. Věděla jsem, že má na mé situaci tahle těhotná žena svůj podíl viny. Ale neuměla jsem ji odstřihnout, stala se velkou součástí mého života.
Překvapivé přání
Naše přátelství s Markétou trvalo i v době, kdy jsme se chystali s Kubou podat žádost o rozvod. Musím říct, že jsem k němu žádnou zášť necítila. Zanedlouho jsem se to naučila brát tak, že se takové věci stávají. Živil se jako podnikatel a dařilo se mu, dobře mě zajistil i po odchodu. Na naše syny mi dával slušné výživné, věnoval se jim. Cokoliv jsem potřebovala, pomohl. Přivrtat poličky, zajistit instalatéra. Vždy byl k ruce, vážila jsem si toho.
Také věděl, že se přátelím s Markétou, což mu nebylo moc po chuti. Ale respektoval to. A já jsem jim zase kladla na srdce, že se o to malé musí společnými silami postarat. Dohromady to nedali. Můj - stále ještě manžel - se zavázal platit alimenty, víc s miminkem ale nechtěl mít nic společného. To se velmi lišilo od očekávání, která jsem měla. Ani to ale nezměnilo mé rozhodnutí, že náš vztah bude po takové zradě nadále trvat.
Markétu ale zanedlouho čekal porod, a zřejmě věděla, že by tam byla sama. A tak požádala mě, abych ji doprovodila. Jindy bych s tím neměla problém, ale uvědomila jsem si, že uvidím, jak se rodí dítě mého manžela - ale které má s jinou. Opravdu tohle dám? A nesměřuje to k tomu, že mi pak dítě hodí na krk? Nějak se mi zdá, že z něj snad ani nemá radost, že se netěší tak, jak by měla. Chci být až tak velkorysá?
Zdroj: rozhovor s Barbora G., Praha
