Článek
Když jsem náhodou objevila krásný dům za Prahou, na prohlídku jsem volala ihned. Tou dobou to byla pro nás už několikátá, chtěli jsme s Adamem najít dům snů, což se nám dlouho nedařilo. Také nás limitovaly finance. Měli jsme od banky něco předschválené, ale náš sen, abychom byli blízko Prahy, se dlouho zdál naprosto nedostupný. Nakonec se poštěstilo, ale ukázalo se, že to nebude bez překážek.
Jeho zprávy začaly být dotěrné
Překvapilo nás, že dům prodával realitní makléř, který byl přímým sousedem. Skvěle jsme si sedli, všechno se zdálo ideální. Kdy jindy máte při koupi nemovitosti možnost poznat sousedy? Říkal, že jsou před námi nějací zájemci, ale že by se to dalo domluvit. Dokonce nastínil, že majitelé už na prodej spěchají, protože kupují něco jiného. A mohli by nám slevit. Mluvit až o milionu, což se zdálo vlastně neuvěřitelné. Měli jsme vědět, že na tom něco nesedí.
Když jsme se nastěhovali, chvíli bylo vše jako z pohádky. Sousedé byli přátelští, náš „pan realiťák“ nám podával přes plot dorty, steaky. Samé laskominy. Trvalo asi měsíc nebo dva než mi začal psát zprávy. Jestli se nechci stavit na kafíčko, ať Adama nechám doma. Přiznal se, že by se mnou chtěl mít tajný poměr, že po mě touží. Prý kvůli tomu nám domluvil koupi domu tak výhodně, že se do mě zamiloval hned na prohlídce. Přitom on sám měl manželku a říkali, že se snaží o miminko. Byli velmi otevření, v mnohém mi to vyhovovalo. Ale po jeho neustálých zprávách jsem se začala cítit před jeho ženou nepříjemně. Nechtěla jsem dělat zle, vždyť jsou to lidé, se kterými si přejeme vycházet. A co kdybych to pochopila špatně, a udělala zle zbytečně? To by snad bylo ještě horší.
Skončilo to výhružkami
Celou tu dobu jsem se to manželovi bála říct. Se sousedem si totiž skvěle rozuměl, byl nadšený, kde jsme dům pořídili. Na chlapa, který nikdy nechtěl opustit Prahu, a teď žil na vesnici v rozestavěném domě, to bylo až bláhové. Měla jsem za to být ráda. Jenže jsem se začala bát každého dne, kdy Adam odjede někam na obchodní schůzku nebo pracovní cestu, ze které se vrátí třeba až druhý den.
Věděla jsem, že tou dobou mi bude soused psát. Když jsem mu jednou po pár skleničkách - posilněna odvahou, kterou jindy nemám - napsala ostrou zprávu, že o něj nemám zájem, začal mi vyhrožovat. Že Adamovi řekne, že spolu něco máme, vždyť je to takové klišé, poměr mezi sousedy. Bojím se, že by mu Adam věřil, opravdu si rozumí. Zatímco on je nadšený z vesnice, kam jsme se přestěhovali, já trnu hrůzou, co z toho ještě bude. A na mé prosby, že bych si přála odstěhovat, Adam nereaguje. Prý jsem si to přála… Myslím, že ani zprávy by nepomohly. Protože na začátku se mohlo zdát, že s ním opravdu laškuju. Ale já jen myslela, že si budeme skvěle rozumět. Spletla jsem se. A teď jsem v pasti.
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s Kristýnou T., Pelhřimov
