Článek
A já jsem byla ta, která ji kryla. Neustále, pořád dokola.„Řekni prosím, že jdu za tebou,“ žádala mě pokaždé, když odcházela „na jógu“ nebo „na večeři s kolegyní“. A já jsem mlčela. Protože jsem viděla, jak moc jí milenec pomáhá být zase sama sebou. A taky proto, že jsem jí chtěla být oporou. Jenže čím déle jsem sledovala její útěky, tím víc jsem cítila, že tohle nemůže dopadnout dobře.
To jsem netušila, že se o nešťastný konec zasloužím především já.
Pár knih a osudové setkání
Jednou mě poprosila, abych jí odvezla věci. „Jen pár knih, nic víc,“ smála se. A tak jsem jela. Otevřel mi dveře Aleš, její milenec. A poprvé jsem ho viděla naživo. Byl úplně jiný, než jsem čekala. Klidný, milý, pozorný. A ve chvíli, kdy jsme spolu mluvili, jsem pochopila, proč se do něj švagrová zamilovala.
Nepřiznala bych si to, ani kdyby mě někdo donutil… Ale už tehdy jsem tušila, že tenhle muž se mi líbí víc než by měl.
Další týdny byly jako žít ve dvou paralelních světech. Kryla jsem její schůzky, poslouchala slova o tom, jak moc ho miluje… A přitom jsem se přistihla, že o něm přemýšlím já. O tom, jak se ke mně choval, jak se na mě díval. A pak přišel večer, který změnil všechno.
Věděla jsem, že s ním nemůžu být o samotě
Švagrová se pohádala s manželem a odjela k němu. A já jsem jí přivezla pár věcí, aby měla na přespání. Ona se tehdy koupala, tak přišel dolů on. Zdržela jsem se s ním ve dveřích. Mluvili jsme. O ní. O životě. O pocitech, které člověk musí skrývat. Na chvíli jsme si sedli před bytovku na lavičce. A najednou jsme seděli vedle sebe tak blízko, že stačilo natáhnout ruku… A já věděla, že je zle.
Přitom jsem měla doma jejího bráchu, muže, se kterým jsem byla od dětství. Jenže náš vztah už se dlouho nikam neposouval a já cítila, že možná zůstávám jen ze zvyku. Že ta vášnivá láska už dávno vyprchala. Ale tady jsem cítila něco, co už jsem v srdci dlouho postrádala. A vlastně jsem ani netušila, jak moc mi to chybí. A najednou mě Aleš políbil. Bylo to neskutečné. Když mi ale došlo, co se stalo, utekla jsem.
Trápil mě pocit viny
Ten večer jsem přijela domů a poprvé jsem se cítila jako největší zrádce na světě. Už jsem nebyla jen člověk, který kryje nevěru. Byla jsem člověk, který potichu touží po muži, který má patřit někomu jinému. Někomu z rodiny! Jak jsem jen tohle mohla dopustit. Nenapadlo mě nic lepšího než se přiznat. A tím jsem se připravila nejen o švagrovou, ale ona ztratila muže, se kterým by jí to možná bývalo vyšlo.
Během pár chvil se sbalila a vrátila se domů. Přestaly jsme se vídat tak často. A ona dál žije s někým, po jehož boku není šťastná. Lituju tolik. Že jsem ho políbila i toho, že jsem nedržela pusu. Dodnes, když si na ten osudový večer vzpomenu, , napadne mě, že není nic nebezpečnějšího než hrát si s cizím ohněm. Nikdy totiž nevíte, kdo v tom nakonec shoří. A navíc se dodnes bojím, že to švagrová řekne svému bráchovi a lásku ztratím i já. Protože ten už se sám diví, proč se teď tolik nebavíme.
Ale je to vlastně ještě láska, když políbíte někoho jiného?
Zdroj: Gabriela E., Praha
