Článek
Znám je oba dlouhé roky. Byli jsme taková naše malá trojka: já, moje nejlepší kamarádka a její manžel. Jezdili jsme spolu na víkendy, slavili narozeniny, řešili všechny radosti i průšvihy. Jejich obývací pokoj byl jako můj druhý domov.
Jenomže někdy na jaře se něco změnilo. Ne naráz. Pomalu. Nenápadně. Jedno delší povídání po večeři. Jeden pohled, který trval o sekundu déle, než by měl. Jedno objetí, které najednou bylo nějak intenzivnější. A pak další. A další. Martin pro mě přestával být jen kamarád.
Políbila jsem ho v autě
Říkala jsem si, že je to jen tím, že prochází krizí. Že mu chybí pozornost od jeho ženy, která byla stále víc v práci a stále méně doma. Jenže já jsem cítila, že to není jen útěcha. A že se nejedná o jednostrannou věc.
Když mi jednou v autě řekl: „S tebou se cítím víc doma. Když je tam jen Eliška, chybíš mi. Zamiloval jsem se.“ Zastavilo se mi srdce. A taky jsem věděla, že je tady všechno špatně. Nemohla jsem se v tu chvíli ubránit tomu, co jsem chtěla udělat. A tak jsem ho políbila. Opětoval mi to. A najednou jsme v autě strávili dvě hodiny. Přála jsem si, ať to neskončí. V tu chvíli mi bylo všechno jedno, připadala jsem si jako superhrdina. Jako kdybych byla přesvědčená, že tohle Elišce vysvětlím, pochopí to a bude nám přát štěstí. Tak dlouho jsem nemohla potkat toho pravého. A najednou byl tady.
Pocit viny i zklamání
Jenže, když jsem přišla domů, Martin mi okamžitě psal, že tohle se nesmí opakovat. A já cítila hořké zklamání. Jak mi jen může tohle psát? Copak to pro něj nic neznamenalo? Myslela jsem si, že tady začíná naše nová životní kapitola. Že už budeme jen spolu.
Jenže on Elišku zřejmě nehodlal vyměnit za její kamarádku, ačkoliv já jsem v tu chvíli byla odhodlaná obětovat i naše přátelství. Měla jsem pocit, že jsem se zamilovala. Bláznivě a tak, že kvůli tomu klidně změním celý svět. Od té doby jsem ani jednoho z nich neviděla. Eliška už se samozřejmě ptá, proč za nimi nechodím a já se vymlouvám na práci. Přemýšlím, jestli bych jí neměla říct, co se stalo. Když už to Martin takhle utnul, měla by vědět, koho doma má. Ale nebudu za tu špatnou pak já?
Zdroj: Dita I., České Budějovice
