Článek
Když jsem poznala svého manžela, líbilo se mi, že je cílevědomý, pracovitý a že se umí postarat. Netušila jsem ale, že po narození dítěte budu já ta, kdo bude úplně bez prostředků. A to, jak se s dcerou máme, začne záviset jen na jeho náladě.
Na mateřskou jsem se těšila. Myslela jsem, že budu šťastná a užiju si naplno rodinné pohody. Jenže realita je jiná. Z rodičovského příspěvku se dá sotva vyžít, a když k tomu připočítám, že manžel odmítá dávat peníze na domácnost, ocitla jsem se v pasti. Všechno se točí kolem dítěte – plenky, jídlo, léky. Na sebe už skoro nemyslím. Někdy si jdu večer lehnout hladová, protože jídlo raději nechám pro malou.
Zkoušela jsem prosit
Když jsem ho několikrát poprosila o peníze, jen se ušklíbl, že přece dostávám od státu dost. „Já chodím do práce, já vydělávám, takže je to moje,“ říká. To „moje“ mě vždycky píchne u srdce. Vždyť jsme manželé. Vždyť tohle všechno dělám i pro něj. Jenže on mě nevidí jako rovnocennou partnerku. Spíš jako někoho, kdo sedí doma a nic nedělá.
Nejtěžší je pocit bezmoci. Nemůžu si dovolit ani obyčejné věci, které by mi dřív přišly samozřejmé. Když se rozbije rychlovarná konvice, musím prosit, aby koupil novou. Když chci dceři nové oblečení, musím hledat v bazaru. A sama pro sebe už nedělám nic. Kadeřník, kosmetika, nebo jen posezení s kamarádkou? Nepředstavitelné. Cítím se, jako bych přestala existovat.
Proč se mi tohle děje?
Někdy se ptám sama sebe, jestli jsem udělala chybu. Možná jsem byla naivní, když jsem věřila, že po svatbě tu budeme jeden pro druhého. Ale když se podívám na naši malou, vím, že nelituju. Ona je moje síla i naděje. Jenže někdy je těžké hledat světlo, když se cítím jako v kleci.
Začala jsem si psát deník, abych se z toho alespoň trochu vypsala. Přemýšlím, jestli o tom mluvit nahlas. Třeba v rodině, nebo s kamarádkami. Jenže mi vždycky dojde, že se strašně stydím. Co by si o mně všichni pomysleli? Že si doma neumím dupnout? Že jsem slabá? A přitom vím, že nejsem sama. Určitě je víc žen, které takhle v tichosti živoří, a navenek se usmívají, aby to nikdo nepoznal.
Možná jednou najdu odvahu zvednout hlavu a říct dost. Možná zjistím, že existuje cesta ven. Ale zatím mám své vysněné dítě v náručí a prázdnou peněženku. Nevím, jak to řešit, aniž bych svou dceru nepřipravila o otce, kterého miluje. Pořád si říkám, proč má pocit, že si jeho péči nezasloužím. Vždyť jsem mu porodila dítě, vždyť jsem tu pro něj, starám se o domácnost. To není dost?
Zdroj: Klára T., Hradec Králové
