Článek
S Petrem jsme spolu kdysi prožili tři roky plné lásky, vášně i hádek. Chtěl rodinu, já se bála závazků, a tak jsme se rozešli. Ani čas ale nemohl zničit to, co mezi námi bylo. Občas jsme si napsali, potkali se na kafi, a já vždy cítila, že mezi námi něco zůstalo.
Jedno setkání ale všechno změnilo. On měl tehdy už přítelkyni, já za sebou čerstvý rozchod. Stačilo pár hodin, pár doteků… A všechno bylo zpět. Jenže to už nebyl nový začátek, protože najednou jsem musela mlčet. O tom, že se scházíme, co spolu máme. Pravdou je, že zakázané ovoce chutná nejlépe. A možná to teď bylo ještě o to intenzivnější.
Tajemství, které nesmím říct
Vídali jsme se každou volnou minutu. Věděli jsme, že riskujeme, a přesto jsme nedokázali přestat. Vždy se ale pak vrátil ke své partnerce, a já se snažila nemyslet na to, že jsem ta druhá. Jak se to stalo? Vždy jsem byla kdysi tou první.
Cítila jsem, že ho pořád miluju. Možná to ani nikdy nezmizelo. Že čekám na každou chvíli, kdy budeme spolu. A on mi sliboval, že to doma vyřeší. Že se dočkám toho sladkého návratu. Jak naivní jsem byla… Nebo tolik okouzlená? Alespoň do chvíle, kdy mi napsal, že se jim narodilo dítě. A bylo jasné, že žádný odchod od své partnerky nikdy neplánoval.
Jak dlouho mi lhal?
Upřímně jsem mu pogratulovala, ale srdce jsem měla na tisíc kousků. A začala jsem přemýšlet, zda by si to jeho partnerka zasloužila vědět? Má žít celou dobu ve lži, že má doma dokonalého partnera? Ale mám já vůbec právo někomu zničit rodinu?
Prosil mě, ať mlčím. Chtěla jsem být šťastná za něj, jenže s každým jeho slovem se mi připomínalo to, co nikdo nesmí vědět.
Protože kdyby se to dostalo ven, nezničilo by to jen jeho štěstí. Zničilo by to i ten malý kousek svědomí, který mi po nás zbyl.
Zdroj: Dana I., České Budějovice
