Článek
Nikdy jsem nebyla úplně mateřský typ, to je pravda. Ale když se narodila první dcera, byl to pro mě zázrak. Změnilo mi to život, všechno dalo smysl. Neměla jsem štěstí na rodinu, a tak bylo tohle jakési zadostiučinění. Konečně to všechno dalo dohromady můj svět, ve kterém mi bylo dobře.
Porodnice a kojení? Už nikdy víc
Už v porodnici mi kojení nic neříkalo. Maminky kolem zkoušely přikládat na prso, odsávat. Ale já jsem sestřičkám lhala, kolikrát jsem to zkoušela. Ani nevím proč, hrozně se mi to příčilo. Neměla jsem žádnou poporodní depresi, milovala jsem své dítě od první minuty, dojímala jsem se. Porod nebyl nic moc, ale na to žena rychle zapomene.
Přitom se mi prsa nalila a zdálo se, že snad něco i bude. Ale já vážně nechtěla, tolik jsem se tomu bránila. Pamatuju si, jak přiběhla laktační poradkyně, která mi zběsile prsa tahala ven z košile, aby mi je zmáčkla a zkusila, co se tam děje. Jak mě primář nechtěl pustit domů, dokud nezačnu kojit. Přišlo mi to absurdní, nenávidím nemocnice a ani mě, ani dceři tam prostě nebylo dobře.
Doktor mi nabízel psychologickou pomoc
Hádala jsem se s nimi, že půjdu domů. Víte, že mě ani nenapadlo, že můžu podepsat revers? Prvorodička… Která se bojí, že udělá nějakou chybu. Za kojením jsem si ale stála. Věděla jsem, že cestou z porodnice koupím lahvičky, umělé mléko a konečně budu mít pokoj.
A víte co? Bylo to skvělé. S partnerem jsme se střídali v nočním vstávání, mohla jsem si odpočinou. Malá perfektně spala, já neměla žádné výkyvy nálad, šestinedělí bylo nejkrásnější období v mém životě, a to jsem si tehdy bláhově myslela, že to bylo dostudování náročné vysoké školy po několika letech. Vůbec ne. Tohle bylo to nejvíc, co jsem kdy zažila. Teď za pár týdnů rodím znovu. A nechci to jinak. Jenže mám strach přiznat to veřejně. Protože za to vždy dostanu obrovský lynč… Kdybych řekla známým, že nechci, ach jo. A tak všem prostě tvrdím, že nemůžu. Lidi mě politují, pediatr mi nabízel psychologa. A jedeme dál…
