Článek
Naštěstí i v tu chvíli máma přinesla vývar a když mě viděla, okamžitě zavolala záchranku.
Manžel byl tou dobou údajně v práci. Psala jsem mu, že jedu do nemocnice, ale neodpovídal. „Má schůzku,“ uklidňovala jsem sama sebe. Byli jsme spolu deset let, měli dvě děti. Nikdy mě ani nenapadlo pochybovat.
V sanitce se mi dělalo mdlo. Přesto jsem věřila, že jakmile dorazíme na pohotovost, manžel tam bude čekat. A to jsem mu i napsala kam jedu, aby nemusel pátrat. Bylo mi zle a mít někoho vedle sebe pro mě v tu chvíli bylo opravdu důležité. Máma musela zůstat s dětmi, aby tam nebyly samy. Když mě odvezli na příjem, slyšela jsem za rohem známý hlas. Jeho hlas. „Neboj se, lásko, jsem tady. Hned to s doktorem vyřešíme,“ říkal tiše.
Dětský hlásek, který jsem neznala
Usmála jsem se. Vzpomněla jsem si, jak mě takhle držel za ruku u porodu dcery. Jenže pak jsem slyšela něco, co mi ztuhlo krev v žilách.
„Kde je maminka?“ zeptal se dětským hláskem malý chlapec. „Tady, zlato. Hned k ní půjdeme. Tatínek je s tebou,“ odpověděla žena, jejíž hlas jsem nepoznávala.
Otočila jsem hlavu směrem k tomu hluku, v tu chvíli jako by tělo zapomnělo na to, že je mu zle. A tam jsem ho uviděla. Svého manžela. Objímal dítě, které jsem poprvé viděla v životě. Vedle něj stála mladá žena, bledá bolestí, čekající na vyšetření. Podívala se na mě, na něj… a já pochopila. Měla kontrakce. Jela rodit. A můj muž tam stál jako partner. Jako otec.
Služební cesty, které nedávaly smysl
Zapomněla jsem na vlastní bolest. Na infuzi. Na to, že sedím na vozíku. Jen jsem na něj zírala a doufala, že to všechno nějak vysvětlí. Že to třeba není tak, jak to vypadá. Ale on zbledl, jako by viděl ducha.
„Tohle není tak, jak myslíš,“ vyrazil ze sebe, když se ke mně rozběhl. „A jak to tedy je?“ zašeptala jsem. „To… já… já ti to chtěl říct,“ vydechl. Chtěl říct. Po letech lží. Po nocích v práci. Po služebních cestách, které nedávaly smysl. Žena ho chytla za ruku. „Musíme už na sál,“ řekl doktor. A on se otočil k ní. Nešel ke mně, neptal se, proč tam jsem. Odešel. A já tušila, že tohle je konec.
Možná to tak mělo být
Teprve večer, když mi lékaři oznámili, že šlo jen o prudký zánět a budu v pořádku, jsem pochopila celou absurdnost toho dne. Jela jsem do nemocnice s podezřením na chřipku, a odjela jako žena, která právě zjistila, že celou dobu žila ve lži. Jak můj muž stihnul dvě rodiny? Proč jsem to neviděla?
Dnes jsme rozvedení, to asi není překvapení. Ale bylo to moje tělo, které mi dovolilo dozvědět se pravdu. Možná osud, kdo ví. Hořkost k němu dnes už necítím, ale ze začátku to bylo mezi námi zlé. Dnes žiju sama a naše děti mají zkrátka o trochu víc sourozenců než jsem čekala. Začíná to fungovat dobře. Tak třeba se to za pár let ukáže jako něco, co se prostě mělo stát.
Zdroj: Linda F., Praha
