Článek
Štěpán bydlel v jedné z lukrativních částí Prahy už když jsme se seznámili. Milovala jsem ten byt, měl obrovskou terasu, byl moderně zařízený, prostorný. Těšila jsem se, že snad právě tam jednou založíme rodinu a budeme se mít tak, jak jsem si vždy přála.
Doufala jsem, že žiju dokonalou pohádku
Byli jsme spolu dva roky, než jsme se k sobě přestěhovali. Tedy já k němu, ačkoliv tehdy mě ještě nenapadlo, jak to bude probíhat. Bylo to asi měsíc od chvíle, kdy jsme si přiťukli na společný život, aby mi Štěpán řekl: „Už jsi zabydlená, pojďme si promluvit o tom, jaký tady budeš platit nájem. Předpokládám, že o jídlo a další věci se podělíme. Tak deset tisíc je pro tebe v pohodě?“
Mluvil vážně a já jen zírala. Je tohle vůbec možné? Vždyť jsme partneři, myslela jsem, že je výhoda, že má Štěpán vlastní byt, podnikání, peníze. Ne proto, že bych si chtěla celý život válet šunky, ale protože jsem se těšila, že spolu založíme rodinu, nebudu se muset bát o každou korunu. Najednou mi došlo, že rozlišuje, co je moje a co jeho.
Ztrácím důvěru
Abych byla upřímná, i tak jsem na to kývla. Protože rozejít se s ním, to by znamenalo přestěhovat se do jiného bytu, který by byl ještě dražší. Nejde o peníze, ale počítá se mnou vůbec? Až spolu budeme mít jednou děti, bude rozdělovat na moje a tvoje?
Není to tak, že bych se musela ptát, zda si můžu vzít jídlo z ledničky, ale dovolené například musíme platit na půl. Nedávno chtěl jet na Maledivy a já jsem se styděla přiznat, že na tohle prostě nemám. Tak jsem si tajně vzala půjčku a tvářila se, že mám našetřeno… Mám pocit, že tohle nedopadne dobře. Nevím, jestli je to normální nebo to takhle funguje všude…
