Článek
Nečekala jsem, že to bude jednoduché, to aby si někdo nemyslel, že jsem úplně naivní. Ale když se muž rozhodne pro jinou ženu, má to přeci udělat tak, aby na tom ani jedna ze stran netratila. Na děti platil Roman alimenty, často dokonce dával bývalé ženě něco navíc. Neprotestovala jsem. Co mi ale vadí je, že když jsou děti u nás, vyžaduje, abych jim něco kupovala.
S moji pomocí se automaticky počítá
Zatím nejsme manželé - a ani se nezdá, že by se k tomu Roman vůbec chystal. Když ale přijedou jeho děti a on zrovna není doma, vyžaduje po mně, abych se o ně postarala. Mám jim uvařit, vykoupat je, přečíst večer pohádku. Když někam jdeme, automaticky očekává, že za ně budu platit. Pošle mě například do stánku pro zmrzlinu, ale peníze mi na to nedá. A já se ptám - proč bych měla platit za cizí děti?
Kdyby mi na to dával peníze, tak nic neřeknu. Ale on tvrdí, že přece k nám patří, tak je to automatické. Já to takhle nevnímám, protože mi přijde, že mě se to nijak netýká. Když u nás děti jsou, chovám se k nim slušně, žádný vztah ale nemám. A kde bych ho měla vzít? Jsou přece jen něco, s čím jsem se musela smířit.
Jsou mi cizí
Občas si říkám, jestli bych neměla trochu zalhat, protože Roman není nadšený, že to vnímám takhle. Ale dokud si mě nevezme nebo nebudeme mít vlastní děti, nemám důvod si tady tvořit rodinu s dětmi, které jsem ani neporodila.
Udělám jim večeři, připravím věci na ráno. Ale občas mám pocit, že jsem pro Romana taková chůva zadarmo. On zůstane déle v práci, já se postarám. Automaticky se s tím počítá. Ale mě se nikdo neptá, jestli mám čas. Kolikrát bych raději šla s kamarádkou na víno než koukala na otrávené obličeje, že tohle k večeři tedy jíst nebudou…
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s Lenkou S.
