Článek
Po šesti měsících jsem byla zoufalá. Když mi kamarádka ukázala fotky své proměny po léčbě injekcemi na hubnutí, poprvé jsem ucítila naději. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem se objednala. Měla jsem v těhotenství cukrovku, takže bylo žádoucí, abych něco zhubla a začala jíst zdravěji. Nevěděla jsem kudy kam a bylo to v době, kdy se o injekcích ještě tolik nemluvilo.
Budu upřímná, po porodu syna jsem vážila sto třicet kilo. Před porodem to bylo něco kolem stovky, už tehdy jsem věděla, že to není nic dobrého. Ale neshodila jsem po porodu snad ani kilo navíc. Nevěděla jsem, co mám dělat.
Změnila jsem se
Pod dohledem lékaře jsem začala a během pár týdnů byly vidět první výsledky. Cítila jsem se lehčí, klidnější a hlavně zase jako já. Markovi se líbilo, že mám lepší náladu. Říkal, že se vrací ta holka, do které se zamiloval.
Jenže zatímco on mě podporoval, jeho maminka měla úplně jiný názor. Když mě poprvé viděla po pár týdnech, kdy už jsem nějaké to kilo shodila, změřila si mě pohledem a suše pronesla: „To není normální. Ženské tělo po porodu nemá takhle vypadat.“ V tu chvíli jsem se zarazila. Myslela jsem, že žertuje. Než jsem stihla cokoli říct, pokračovala: „A hlavně… co to dítě? Nehoníš se za vzhledem místo toho, abys byla mámou?“
Bylo to jako studená sprcha. Zatímco já jsem se konečně začínala cítit dobře, ona mi dala jasně najevo, že v jejích očích jsem selhala. A tím to neskončilo. Když zjistila, že si k vysněné váze pomáhám pomocí injekcí, byl oheň na střeše. Nepomohlo, že jsem vše konzultovala s lékařem, že jsem měla vysokou váhu, která pro to tělo nebyla zdravá. U nich v rodině byli totiž všichni při těle. A když jsem chtěla být hubená, byla jsem pro ně vlastně divná.
Měla na to svůj názor
Na každé rodinné oslavě si neodpustila narážky. Že prý „nejím jako normální člověk“, že vypadám divně, že matky se mají starat především o děti a ne se hnát za ideálem krásy. Dokonce před Markem naznačovala, že injekce jsou „zkratka pro líné“. A takových názorů se kolem mě objevovalo čím dál víc, protože v té době se začalo o lécích hodně mluvit.
Najednou jsem začala přede všemi skrývat, že něco takového beru. Snažila jsem se cvičit, změnila jsem stravu. Nebrala jsem to na lehkou váhu, ani jako zkratku k tomu, abych nemusela hnout prstem. A samozřejmě se mi dařilo, bylo to skvělé. Především v tom, že vidíte ty výsledky mnohem dříve.
Netvrdím, že je to jediná správná cesta, ale vidím na internetu stále větší diskuze nad tím, kdo a jak zhubnul. I ti, kteří si to vydřeli, čelí opovržení, že v tom „určitě budou injekce“. Ale proč nikdo nevidí, že nám, kteří trpíme celý život nadváhou, to může opravdu pomoct? Proč se musíme skrývat, jako bychom byli nějací podvodníčci?
Do teď mi tchyně dává najevo, že se nemám čím chlubit, když jsme nezhubla sama. Ale já na tom opravdu dřela. Jen jsem si zkrátka nechala moderní medicínou pomoct. Kdekoliv to ale někde řeknu, všichni mají stejný názor jako tchyně. Jako by se z toho stal hon na všechny, kteří zhubli. Je jedno jak, všichni teď podle názorů v internetových diskuzích hubnou podvodem. Přitom to úsilí musí člověk vynaložit tak či tak…
Zdroj: Vanda F., Praha
