Článek
V době, kdy se medicína i psychologie shodují na tom, že lidské tělo a mysl tvoří jeden neoddělitelný celek, působí taková slova jako vzpomínka na dávnou minulost. Znevažování psychických potíží totiž není jen otázkou názoru, ale nebezpečným popíráním biologické reality.
U ženy se silným hlasem, která navíc nedávno vstoupila do aktivních záloh Armády ČR, by se očekávala značná míra empatie. Místo toho v rozhovoru pro magazín Reportér zaznělo: „Na lidi, kteří životu říkají ne, se nějak nedovedu naladit. Vím, asi teď působím bezcitně, ale nemám moc pochopení pro deprese a třeba myšlenka na sebevraždu mě vyloženě uráží.“ No, uff.
Tělo jako nástroj, který si nevybírá
Když pomineme fakt, že člověk na pokraji sil skutečně neřeší, zda svým utrpením neurazí slavnou herečku, působí tento výrok jako od někoho, kdo o duševním zdraví nepřečetl ani řádku. A Sarah pokračuje dál: „Pochopení pro dobrovolný život bez dětí v sobě stejně hledám jen těžko… iracionálně mi vadí, že se někdo vědomě rozhodne nezplodit dítě.“
David Prachař se svou rodinou
Nabízí se jednoduchá otázka. Proč by měl někdo jiný chápat tak intimní rozhodnutí, jako je rodičovství nebo boj o vlastní život? Od kdy jsou diagnóza nebo svobodná volba bezdětnosti předmětem schvalovacího procesu Sarah Haváčové?
Diagnóza není otázka rozhodnutí
Vážená paní Haváčová, lidský organismus je komplexní systém. Chemické procesy v mozku hrají stejně zásadní roli jako funkce srdce nebo plic. Nikdo si nevybírá, kdy ho zradí imunita, a stejně tak si nikdo nevybírá diagnózu, která mu ochromí schopnost prožívat radost. Tvrdit, že pro tyto stavy nemáte pochopení, je v podstatě vzkaz nemocným, že jejich zdraví je jen otázkou špatného rozhodnutí. Tak to ale nefunguje.
Navíc jste zřejmě zapomněla, že dcera vašeho partnera, Mariana Prachařová, otevřeně sdílí na sociálních sítích svůj boj s úzkostmi a ortorexií. Když přizná, že se necítí dobře, nedělá to pro pozornost, ale aby ukázala, že i v privilegovaném prostředí je duševní hygiena klíčová. Její otevřenost je důkazem síly. Vaše slova o nepochopení jsou bohužel jen důkazem absolutní neznalosti.
Nejsme už dál?
Bagatelizace sebevražedných sklonů vrací celospolečenskou debatu o desítky let zpět a prohlubuje stigma, které lidem brání včas vyhledat pomoc. Jako společnost bychom měli oslavovat snahu o uzdravení, nikoliv tyto stavy označovat za „urážející“.
Respekt k lidskému zdraví – ať už fyzickému nebo psychickému – by měl být v roce 2026 standardem, přes který nejede vlak. Ani ten váš.
Zdroj: Magazín Reportér, lifee.cz
