Článek
„On ti skáče po hlavě,“ slyšíte z jedné strany. „Takhle si na sebe pleteš bič, jednou tě neposlechne,“ zní z druhé. Pokud se snažíte o respektující přístup k dětem, pravděpodobně tyhle věty znáte nazpaměť. Pro generace odchované příkazy a zákazy vypadá soft parenting jako chaos.
Jenže to, co nezúčastněné okolí považuje za slabost rodiče nebo rozmazlenost dítěte, je ve skutečnosti ta nejtěžší možná práce. Budování vztahu založeného na bezpečí namísto strachu.
Respekt není totéž, co ústup
Největší mýtus, který o soft parentingu koluje, je ten, že dítěti všechno dovolíme. Že jsme jen pasivní diváci, kteří se bojí říct „ne“. Pravda je přitom opačná. Nastavit hranici bez toho, abyste dítě ponížili, zakřičeli na něj nebo ho zlomili silou, vyžaduje mnohem víc vnitřní síly než „stará dobrá“ autoritativní facka.
Když patnáct minut trpělivě sedíte u dítěte v amoku, ten malý človíček nevidí „neschopného rodiče“. Vidí dospělého, který dává najevo: „Tvoje emoce mě neděsí. Jsem tu pro tebe, i když se nechováš správně.“ To není kapitulace. To je investice do budoucího sebevědomí člověka, který se nebude muset v dospělosti léčit z toho, že jeho pocity nikoho nezajímaly.
Kdo někdy neslyšel větu, že žádné vysvětlení rodiče nezajímá? A možná právě tyhle věty si pak neseme s sebou do dospělosti a nadělají nám víc problémů, než bychom chtěli. A možná i víc problémů, než chtěli naši rodiče. Jen nad tím tehdy nikdo nepřemýšlel.
Proč to lidé zvenčí nechápou?
Problém je v tom, že soft parenting zkrátka nemá okamžité výsledky, které by uspokojily diváky v supermarketu. Když dítě zlomíte trestem, přestane křičet hned. Mise splněna, okolí tleská. Respektující přístup ale nehledí na tuhle vteřinu, ale na to, jaký vztah budete mít za patnáct let.
Lidé, kteří soft parenting kritizují, často zaměňují poslušnost za slušnost. Ale poslušnost ze strachu trvá jen do doby, než rodič zmizí z dohledu. My ale chceme víc. Chceme, aby se dítě rozhodovalo správně proto, že chápe hodnotu věcí a cítí k nám respekt, ne proto, že se bojí rány nebo tiché domácnosti.
Hranice jako projev lásky, ne moci
Respektující výchova neznamená život bez pravidel. Znamená to, že pravidla mají svůj smysl, který dítěti vysvětlujeme. Ano, je to vyčerpávající. Je mnohem jednodušší říct „protože jsem to řekla“, než po desáté vysvětlovat, proč v mrazu nosíme čepici. Ale právě tenhle dialog učí dítě kriticky myslet a rozumět světu. A není to něco, co od výchovy chceme?
To, co ostatní vidí jako nesmyslné vyjednávání, je ve skutečnosti učení diplomacie a empatie. Pokud chceme, aby z našich dětí vyrostli dospělí, kteří se nenechají v práci šikanovat a umí si stát za svým, musíme jim dovolit mít svůj hlas už teď, u nás doma.
Nejsme sluhové, jsme průvodci
Je důležité si uvědomit, že v soft parentingu nejde o to být dítěti k službám, ale být mu oporou. Neznamená to, že dítě nemá zažít frustraci. Znamená to, že ho v té frustraci nenecháme samotné. Skutečný respektující rodič ví, kdy držet hranici (ne, do té silnice prostě nepůjdeš), ale zároveň ví, že i když je ta hranice nutná, dítě má právo se na ni zlobit.
Příště, až na vás bude někdo v parku házet významné pohledy, protože nekřičíte na své vztekající se dítě, nenechte se zviklat. Vy nejste ti slabí. Vy jste ti, kteří mají odvahu dělat věci jinak, i když je to složitější. Protože stavíte most, po kterém vaše dítě jednou sebevědomě přejde do dospělosti, s vědomím, že jeho hlas má váhu a jeho emoce mají domov. A pak je ta odpověď jasná. Vychováváme generaci, která bude umět říkat ne bez výčitek, která se bude zlobit bez výčitek a bude sama sobě rozumět. A to za to stojí. Jen si občas zasloužíme uznat, že jsme si vybrali tu těžší cestu. Protože ta lehčí se zkrátka neosvědčila.
A ačkoliv generace našich rodičů tomu možná nerozumí, dnešní třicátníci už dobře vědí, co na nich autoritativní přístup jejich rodičů napáchal.
