Článek
Znaly jsme se od dětství. Věděla o mně všechno a já o ní. Když se vdala, šla jsem jí za svědka. Její muž byl vždycky milý, pozorný, takový ten typ, kterého má ráda každá tchyně. Nikdy jsem ho nebrala jinak než jako součást jejího života. Alespoň jsem si to myslela.
Jenže časem se mezi námi objevilo něco, co jsem nedokázala pojmenovat. Dlouhé rozhovory, pohledy, které trvaly o vteřinu déle, než bylo zdrávo. Přesvědčovala jsem samu sebe, že si to jen namlouvám. Že je to hloupost. Vždyť to byl manžel mé nejlepší kamarádky.
Vesnický ples všechno změnil
Ples měl být obyčejnou společenskou událostí. Hudba, víno, známé tváře. Nic víc. Jenže alkohol udělá své a hranice, které si člověk pracně staví, se začnou bortit. Tančili jsme spolu. Smáli se. A pak přišel moment, který změnil úplně všechno.
Někdo nás viděl. Možná víc než jen tančit. Stačilo málo. Jedno objetí, jedno gesto, jeden pohled. Na vesnici se věci neudrží v tajnosti ani pár hodin. Druhý den už se šeptalo. Třetí den už se začalo vyprávět, že s Ondrou máme poměr. Mohla jsem to vyvrátit, protože k ničemu fyzickému nedošlo. Ale jak popřete něco, co už vaše srdce dávno ví? Bála jsem se každého zazvonění telefonu. Že mi Klára zavolá a zeptá se, co mám s jejím mužem.
Když ztratíte lásku i přátelství
Nejhorší nebylo to, že se o nás mluvilo. Nejhorší byl pohled mé kamarádky, když za mnou poprvé přišla. Soudila mě a nevěřila mi. „Ivo, i já jsem si toho všimla. Způsob, jakým na sebe koukáte. Jak jste rádi v blízkosti sebe navzájem. To se vážně nedá přehlédnout. I kdybys mi tu tvrdila, že se nescházíte po nocích, vím, že už dávno nejste jen přátelé,“ mluvila. A já tušila, že má pravdu.
Ještě ten večer jsem Ondrovi psala. Jak mě to trápí, co se stalo. Nabídnul, že přijede. Nevím, proč jsem souhlasila, ale netrvalo dlouho než došlo na první polibek. Jako by mi v tu chvíli byl celý svět jedno. Jako by jeho náruč byla vším, co mi celou dobu chybělo. Byla jsem sama tak dlouho, jak jsem mohla odmítnout někoho, kdo byl pro mě vytoužené bezpečí?
Skončili jsme spolu v posteli a probudili se v náručí nad ránem. „Už musím do práce, ahoj,“ obléknul se rychle a utekl z mého bytu. Za pár hodin mi pípla zpráva. „Nezlob se, tohle nejde. Nemůžu zničit manželství.“ A byl konec. Nejen našeho vztahu, který trval jen jednu noc, ale i mého přátelství s Klárou. Všechno jí doma řekl. Přišla jsem o vše kvůli pár vášnivým chvílím. Stálo to za to? Možná ano, možná ne. Nikdy na to ale nezapomenu.
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Ivou Č., Středočeský kraj
