Článek
Všechno začalo úplně nevinně. Společné obědy, vtipy u kávovaru a občasné povzdechnutí nad pracovními úkoly. Lucie je jiná než já. Je živelná, svobodná a neuvěřitelně vnímavá. Zpočátku jsem si říkala, že je to jen skvělé přátelství, po kterém jsem po letech na mateřské a v pracovním kolotoči toužila. Jenže pak přišly sny, neustálá kontrola telefonu a ten zvláštní chvění v žaludku, kdykoliv se naše ramena v kanceláři náhodou zavadila o sebe.
Uvědomit si, že se mi nelíbí jen jako člověk, ale jako žena, bylo na jednu stranu vlastně děsivé. Celý život jsem se definovala jako heterosexuálka, milovala jsem svého muže a plánovala s ním prožít celý život. Najednou se ale v mém nitru otevřela propast, která mě ničila.
Večery plné viny
Návraty domů jsou teď pro mě nejtěžší částí dne. Manžel mě vítá s úsměvem, ptá se, jaký jsem měla den, a děti se na mě věší s prosbou o pohádku. Cítím se jako největší lhářka pod sluncem. Každé jeho políbení mě pálí na kůži, protože v hlavě mám v tu chvíli Lucii.
Není to o tom, že by mi doma něco chybělo. Můj muž je skvělý táta i partner. A právě to je ten největší trest. Kdyby byl tyran nebo nás zanedbával, měla bych „důvod“. Takhle mám jen své city, které nedokážu ovládnout, a obrovský strach.
Pravda, která nemá vítěze
Několikrát jsem měla jen krůček k tomu, abych konečně řekla pravdu. Chtěla jsem křičet, že se v sobě nevyznám, že mě přitahuje žena a že nevím, co s tím. Ale vždycky jsem se podívala na naše děti, jak si hrají v obýváku, a slova mi zamrzla v hrdle.
Co by následovalo? Šok, bolest, rozvod? Jak bych vysvětlovala rodičům a přátelům, že jsem po patnácti letech všechno zahodila kvůli citu, který možná ani nemá budoucnost? Lucie o mých citech ví, ale netlačí na mě. Sama má svůj život a já jsem pro ni „ta zadaná“.
Co bude dál…
Zatím jsem se rozhodla mlčet. Každý den chodím do práce, piju kávu s Lucií a pak se vracím k rodinnému krbu. Je to vyčerpávající divadlo, které mě vnitřně ničí. Vím, že to nemůže trvat věčně. Buď ty city časem vyhasnou, nebo se jednoho dne zlomím a řeknu všechno.
Zatím ale volím ticho. Ne proto, že bych byla zbabělá, ale protože miluji své děti víc než svou vlastní pravdu. Jen se bojím, že ta rozbuška, kterou v sobě nosím, jednou vybuchne bez ohledu na to, jak pevně ji svírám v dlaních.
Zdroj: Anna O., Praha
