Článek
Nebo jsem si to aspoň namlouvala, aby mě to nebolelo. Když jsem pak rozbalovala ponožky od tchyně nebo kosmetiku od sestry, říkala jsem si, že na tom nezáleží. Hlavně že jsme rodina.
Letos se ale stalo něco, co jsem vůbec nečekala. Manžel mi oznámil, že mi dárek koupil. Řekl to s takovým významným výrazem, že jsem si najednou dovolila těšit se. Po letech jsem si připadala důležitá. Dokonce jsem začala přemýšlet, jestli si konečně všiml, co mám ráda, jestli mě opravdu poslouchá.
Čekala jsem velké překvapení
Štědrý večer přišel a já měla sevřený žaludek. Pod stromečkem byla jedna krabička. Moje. Rozbalovala jsem ji pomalu, skoro slavnostně. A pak jsem zůstala koukat. Byla v ní kuchyňská váha. „Aby ses nemusela pořád ptát, kolik čeho dát,“ řekl s úsměvem. V tu chvíli mi bylo do pláče. Ne proto, že by ta váha byla levná nebo drahá. Ale proto, co tím vlastně řekl.
Najednou jsem si připadala jako někdo, kdo je doma hlavně od toho, aby vařil. Žádný šperk, kniha, parfém, ani maličkost, která by byla jen pro mě. Jen praktická věc do domácnosti. A ještě podaná tak, jako by mi vlastně prokazoval laskavost.
Zklamání jsem skrývala jen těžko
Celý večer jsem se snažila tvářit vděčně. Nechtěla jsem kazit atmosféru. Děti měly radost, pohádky běžely, cukroví vonělo. Ale uvnitř mě to bolelo víc než všechny ty roky bez dárku. Protože letos mi ukázal, že o mně vlastně vůbec nepřemýšlel. Že ani po tolika letech neví, co by mi udělalo radost.
Když jsem mu to po svátcích opatrně řekla, nechápal. Prý bych měla být ráda, že se snažil. A v tu chvíli mi došlo, že nejde o vánoční dárek. Jde o to, že se ve vztahu cítím přehlížená. Neviděná. Jako samozřejmost.
Možná by bylo lepší, kdyby mi letos nedal nic. Aspoň bych si nemusela uvědomit, jak málo mě vlastně zná. Tyhle Vánoce mi totiž nevzaly jen radost z dárku. Vzaly mi iluzi, že mě někdo vidí takovou, jaká jsem.
Zdroj: rozhovor s Bárou M., Středočeský kraj
