Článek
Je hodný, pozorný, spolehlivý. Nechodí do hospody, nelže, nechová se jako kluk. Plánuje, přemýšlí, dává mi pocit bezpečí. Přesně ten typ muže, o kterém si člověk říká, že by byl ideální.
Jenže kdykoli se ke mně přiblíží, necítím nic.
Chybí mi vášeň
Žádné motýlky v břiše. Žádné napětí. Ani chuť ho políbit. Ne že bych se musela přemáhat, ale ten impuls tam prostě není. Jako by mezi námi byla neviditelná zeď, kterou nejde přeskočit.
Zkoušela jsem si to vysvětlit rozumem. Třeba že jsem unavená. Že mám za sebou těžké období. Že mi trvá, než se otevřu. Říkala jsem si, že chemie je přece přeceňovaná, že to je jen hormonální klam, který časem stejně zmizí. Jenže čas plynul a nic se neměnilo.
Moje tělo bylo vypnuté
Když mě vzal za ruku, byla jsem v klidu. Když mě objal, bylo to příjemné. Ale jakmile došlo na blízkost, tělo zůstalo chladné. Bez reakce. Bez touhy. A to je něco, co nejde naučit ani vynutit.
Nejtěžší bylo přiznat si to nahlas. Že problém není v něm, ale v tom, co mezi námi není. Že nejsem zraněná, rozbitá ani přehnaně náročná. Jen prostě necítím to, co by tam cítit mělo být.
Okolí mi radilo, ať vydržím. Že takového chlapa bych neměla pustit. Že vášeň není důležitá. Jenže jak dlouho se dá žít bez touhy se dotknout, políbit, přitáhnout si druhého k sobě?
Dala jsem přednost sobě
Uvědomila jsem si, že setrvávat ve vztahu bez chemie je vlastně nefér. Vůči němu i vůči sobě. On si zasloužil někoho, kdo po něm bude toužit. A já si zasloužila necítit se provinile za něco, co nemohu ovlivnit.
Někdy prostě potkáte člověka, který je pro vás ideální… jen ne fyzicky. A i když to zní povrchně, není. Touha není bonus navíc. Je základní jazyk vztahu. Bez ní zůstane jen přátelství převlečené za lásku. A to je málo.
Zdroj: Eva F., Kladno
