Článek
Náš vztah nebyl od začátku špatný. Nebyl ani chladný, ani toxický. Byl bezpečný. Spolehlivý. Všichni nám fandili. Říkali, že jsme ideální pár. A já jim věřila. Věřila jsem tomu, že láska má být klidná, bez dramat, bez výkyvů.
Ve svatební den jsem pak necítila žádné pochybnosti. Jen zvláštní ticho uvnitř. Připisovala jsem ho nervozitě. Únavě. Tlaku očekávání. Říkala jsem si, že je normální, když se velké emoce projeví až později. Jenže ten pocit nezmizel. Zůstal.
Setkání, které nemělo mít váhu
Potkali jsme se náhodou. Nebyl to žádný filmový moment. Žádná zakázaná vášeň na první pohled. Jen rozhovor. Smích. Pohled, který se zdržel o vteřinu déle, než je bezpečné. Najednou jsem měla pocit, že mě někdo vidí. Ne jako manželku, ne jako roli, ne jako tu „správnou volbu“. Ale jako mě. A to bylo nebezpečné. Alespoň pro mě.
Nešlo o sex. Nešlo ani o sliby. Šlo o blízkost, která přišla příliš rychle a příliš přirozeně. A já si uvědomila, že se mi to děje v době, kdy by se mi to dít vůbec nemělo.
Dávala jsem si to za vinu
První dny jsem se nenáviděla. Říkala jsem si, že jsem špatná žena. Že jsem rozmazlená. Nevděčná. Vždyť mám všechno, co jsem si přála. Tak proč to nestačí? Jenže čím víc jsem se snažila city potlačit, tím víc se ozývaly. Nechtěly pryč. Nechtěly být rozumné. Nechtěly počkat na „ten správný moment“, protože tak city nefungují. Psali jsme si s Davidem každý den, pořád. Začali jsme si volat, měli jsme tolik společného. Najednou jsem cítila, že mi na něm začíná záležet daleko víc než by mělo. A přistihla jsem se přitom, jak začínám uvažovat nad rozvodem. Jen pár týdnů po svatbě. Jak jsem tohle mohla dopustit?
Výčitky mě vedly k nesmyslnému chování. Doma jsem byla tichá a bála jsem se cokoliv říct. Na druhou stranu jsem se snažila být k manželovi pozorná, což působilo velmi nepřirozeně. Zamotaný kruh, ze kterého jsem nemohla ven. A právě to mě děsilo nejvíc. Že už teď žiju ve lži.
Rozhodnutí, které se nedá odložit
Vím, že mám poslední šanci. Teď. Ne za rok, ne po dětech, ne až „to přejde“. Protože to buď přejde samo. Nebo to zesílí a rozbije všechno. Můžu zůstat. Snažit se zapomenout. Věřit, že láska je volba a že klid je víc než vášeň. Nebo můžu odejít a zničit obraz dokonalého začátku, který jsme právě vytvořili.
Neexistuje dobré řešení. Jen menší zlo. A já netuším, které to je. Vím jen jedno. Rozhodnutí, které udělám teď, mě bude provázet celý život. Ať už zůstanu, nebo odejdu.
Zdroj: Zuzana I., Praha
