Článek
Jenže ačkoliv se ostatní hádají často o majetek, my jsme se ani jeden nechtěli vzdát dětí. Nedokázali jsme si totiž představit, že budeme žít bez nich. Stěhování by znamenalo, že jeden z nás uvidí děti občas odpoledne, o víkend. A ten daný víkend zase bude ten druhý z nás trávit čas bez dětí.
Jako rodina jsme drželi při sobě
Už od narození starší dcery jsme totiž s Ondřejem pracovali z domova. A byli jsme tak zvyklí být spolu pořád. Když nad tím zpětně přemýšlím, možná i to nám zasadilo osudovou ránu. Najednou jsme řešili jen to, kdo nakoupí, přebalí, nakrmí. Kdo platí víc - a kdo méně. Kdo potřebuje víc času na práci, vůči komu je naše domácí nastavení nefér.
Problémy se kupily, najednou jsme se hádali kvůli všemu. Doma bylo dusno, večer jsem usínala s pláčem. Byla jsem nepříjemná na děti, neplnila jsem pracovní úkoly. Najednou se mnou už nechtěli klienti spolupracovat. Přicházela jsem o cenné zakázky. Něco se muselo změnit. A jeden večer jsme došli k tomu, že už spolu jako partneři neumíme fungovat.
Došlo nám, že se naše cesty rozešly. Když ale přišlo na děti, bitva propukla znovu. A tak Ondřej navrhnul, ať spolu zůstaneme bydlet. Měli jsme velký dům, takže každý z nás mohl mít svůj pokoj. A děti nepřijdou o rodiče.
Po roce to skřípe
Vydrželo nám to takhle rok. Rodina si klepala na čelo, ale my jsme v tom viděli řešení. To, které bylo dobré pro nás. Úskalí nastalo, když si Ondřej našel novou partnerku. Přála jsem mu štěstí, ale nezdráhal se vodit ji k nám domů. Opakovala jsem mu, že to není vhodné, že jsou děti zmatené. Ale zamilovanost mu úplně zatemnila mysl.
Sama jsem si někoho našla, ale scházela jsem se s ním mimo náš domov. Ten měl být jen pro naši rodinu. Mnohokrát jsem byla svědkem jejich intimních hrátek, slyšet byla slečna po celém domě. Jenže na moje prosby Ondřej nedbá. A mě dochází, že to pro nás dobré řešení už dávno není.
Jenže dům máme na půl, nemůžu odejít bez ničeho. Začínat zase od nuly, budovali jsme to tak dlouho. A tak přemýšlím, jak to co nejlépe vyřešit. Vím, že Ondřej dům neprodá, nechal na něm ruce. Teď už na něm nedělá skoro nic, možná přestává cítit, že je tam doma. Nejhorší je, že když se proti jeho nové partnerce ohradím, slýchávám, že žárlím. Já bych přitom jen chtěla najít důstojné řešení pro nás pro všechny. Děti potřebují tátu, ale vím, že takhle určitě ne…
Zdroj: Petra U., Ústí nad Labem
