Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že by mohl být Libor proti. Jenže přesně to se stalo. Najednou se z normální diskuze stala šílená hádka plná výčitek, obviňování a nepochopení. Kde se to vzalo? Však jsem chtěla jen podat někomu pomocnou ruku, říkala jsem si.
Chci svůj klid, řekl mi
Jenže můj - jindy aktivní - manžel měl jasno. Naše děti šly do puberty, stávaly se čím dál víc samostatnější. A jemu se to zalíbilo. Že už nemusí shánět hlídaní, když chce jít s manželkou na skleničku nebo do kina. Že už nás nikdo v noci nebudí a můžeme si svůj život zase řídit podle sebe. Ten čas tak letí, mně naopak chyběly ty časy, kdy byly děti malé. Chtěla jsem to zažít znovu.
„Když to nebude moje krev, vždycky budu dělat rozdíly, tak to v sobě mám,“ vpálil mi. „Jak tohle můžeš říct?“ ohradila jsem se. Jenže názor nezměnil ani po několika dnech. A já mám teď pocit, že se mi můj sen rozplývá jako pára nad hrncem.
Co budu dělat?
Jenže já mám teď pocit, že už mi v životě nic nezůstane. Jedno dítě nám chce totiž odejít do velkého města na internát, druhé má tolik sportovních koníčků, že doma skoro není. Jako by se mi vše rozpadalo pod rukama.
Svět, který jsem si kolem sebe vytvořila, najednou nefunguje. Myslela jsem, že v dalším dítěti najdu smysl. A z pochopitelných důvodů už vlastního potomka na svět přivést nemůžu, co by si kdo pomyslel. Stará a ještě těhotná. Jenže možná to nakonec není ještě uzavřená kapitola…
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s Danou W., Brno
