Článek
Tehdy jsem přemýšlela, zda se mu mám ozvat a říct mu to. Věděla jsem, že zrovna odjíždí za prací do zahraničí, má velké plány. Nikdy mi nic nesliboval. A tak jsem si prošla těhotenstvím sama, hodně mi pomohli rodiče. Byla jsem tehdy v prváku na právech a netušila jsem, jak to zvládnu. Přerušila jsem školu, porodila naši dceru. Ale kolonka „otec“ v jejím rodném listě zůstala prázdná.
Bála jsem se jeho reakce
Když nad tím přemýšlím zpětně, možná jsem se bála, že mi bude to těhotenství rozmlouvat. Sama jsem nebyla přesvědčená, že jsem připravená stát se matkou. Byla jsem mladá, nezkušená. Neměla jsem dostudováno.
Naši mají velký dům, nebyl problém u nich zůstat. Navíc máma byla z vnučky nadšená, dodnes s ní tráví každou volnou minutu, a já jsem se mohla nakonec ke studiu vrátit. Za vše vděčím rodičům, tak to je. Ale Milan, jak se můj letní hudebník jmenuje, se o své dceři nikdy - nebo zatím - nedozvěděl.
Jednou mi to bude vyčítat…
Teď, když jsou Klárce už tři roky, se bojím jít s pravdou ven. Jenže ona se začíná ptát. Proč má tahle kamarádka tatínka - a proč ona ne? Ptá se, kde je. Jestli žije, na to už také došlo. Mohla jsem říct, že ne. Ale, co kdyby někdy došlo na pravdu? To by mi moje dcera nikdy neodpustila.
Uvědomuju si, jak je mužský vzor v jejím životě důležitý. A že jí takhle možná hrozně ubližuju. Ale co by tomu Milan řekl, kdybych mu teď tu pravdu řekla? Kontakt na něj mám, našla jsem ho i na Instagramu. Nesledujeme se, nepíšeme si. A tak neví, že mám Klárku.
Ale já si říkám, zda bych tím peklem přiznání neměla projít teď. Dokud je čas, dokud si Klárka nebude pamatovat, že jsem jí to ještě někdy tajila. Milan mi to může vyčítat, ale to snad přežiju. Jsem na vážkách. Co kdyby jí chtěl najednou vídat, mít střídavou péči? Přišla bych o ní? Žádné alimenty nechci, ale říkám si, jestli to není zkrátka právo dítěte - znát oba své rodiče…
Zdroj: Barbora T., České Budějovice
