Článek
Michal učí tělocvik na škole, kam chodí hlavně romské děti. Celý život sportoval, běhal, hrál fotbal, staral se o sebe. Jednoho jara, kolem Velikonoc, prodělal dvakrát po sobě střevní virózu. Potom se stala věc, kterou dodnes nedokáže pořádně vysvětlit. „Zo dňa na deň som mal pocit, že už nikoho nemilujem,“ píše. Nejvíc ho vyděsilo, že se to týkalo i jeho ženy a dvou dětí. Přes den plakal bez důvodu, budil se v noci s panickými atakami, klidový tep mu vyskočil zhruba z padesáti na devadesát úderů za minutu. Běh, který miloval, se změnil v dřinu. Fotbalové tréninky, které pro něj byly psychohygienou, ho přestaly lákat. „Celý život som bol zdravý,“ říká. „Ako sa to mohlo stať práve mne?“
Tuhle otázku si kladou skoro všichni, kdo svůj příběh na web Život na hraně poslali. Nejsou to herci ani influenceři, kteří mluví o duševním zdraví do kamery. Jsou to lidé z Tábora, Zlína nebo Brna, kteří jednoho dne zjistili, že se nemohou spolehnout na vlastní hlavu. Následující řádky nejsou statistika. Jsou to jejich věty, vybrané tak, aby bylo slyšet, co v nich zní nejčastěji.
Deprese není smutek
Kdo depresi nezažil, představuje si ji jako hodně velký smutek. Lidé, kteří jí prošli, ji ale popisují spíš jako nefunkční tělo a rozbitý den. Marcela ze Zlína, máma dvou dětí, se v roce 2018 jednoho rána probudila a neměla sílu vstát. „Cítila jsem se uvězněná jako v zavařovací sklenici s perfektně dotáhlým víčkem,“ píše. Začala dělat chyby v práci, přestala bezpečně řídit, nevěděla, co uvařit ani co koupit v obchodě. Nechápala to, protože se vždycky považovala za aktivního a veselého člověka. Alena, které je pětačtyřicet, popisuje svou depresi jako „peklo únavy“. Hlasy lidí kolem ní znějí, jako by měli u pusy tlampač, pohledy ji provrtávají. A k tomu otázky, které cítí ve vzduchu, i když je nikdo nevysloví: „Tobě se dnes nechce pracovat? Jo ty máš depresi???? Z čeho prosím tě, vždyť nic ti nechybí?“ Její odpověď je prostá. Chybí energie. Chybí tak moc, že někdy nemá sílu dýchat.
Nejtěžší čtení je příběh Terezy. Ve třiceti měla rodinu, přátele, vlastní podnik a za sebou věci, které by jiného člověka zlomily. Myslela si, že ji už nic nepoloží. Loni v červenci seděla za volantem se slzami v očích a v hlavě měla jediné: jak tu bolest ukončit. Vzadu seděly její dvě děti. Kvůli nim jela dál, dojela, lehla si do postele a dva týdny z ní nevstala. „Moje děti mi zachránily život. Nikdy se to nedozví,“ píše. Poslední, komu tehdy zavolala, byla její máma. Skoro nic neřekla, telefon položila vedle sebe, protože ruce neměly sílu ho držet, a plakala. Řekla jedinou větu: už nemůžu. O pomoc si předtím neřekla. Ne ze studu, ale proto, že vždycky všechno zvládla sama. „Když je člověk silný moc dlouho, přijde o to tvrdší dopad ve slabosti,“ dodává.
Nejlepší dny života, které se platí
Druhá věc, kterou okolí skoro nikdy nepozná, je mánie. Zvenku vypadá jako výborná nálada, energie, nápady. Člověk spí čtyři hodiny a připadá si skvěle. Okolí to proto čte po svém. Aleně se lidé během takových období ptají, jestli si něco nešlehla. „Fakt ne, tohle je zadarmo… i když… nakonec tvrdě zaplatím,“ odpovídá. Monice v roce 2017 manžel myslel, že bere kokain, jiné vysvětlení ho nenapadlo. Spala čím dál méně, protože spánek jí připadal jako ztráta času, rychle jezdila autem, utrácela, v noci se toulala venku. Jednoho dne doma oznámila, že se rozvede. Děti byly zničené a ona s nadšením plánovala, jaký skvělý nový život ji čeká. Sanitku nakonec zavolala rodina. Lubošovi, datovému analytikovi, řekla kolegyně v práci, že si celý tým myslí, že bere drogy. Pro něj to byl signál. Šel se sám nechat hospitalizovat.
Ta zrada je v tom, že se to necítí jako nemoc. Cítí se to jako konečně normální život, ve kterém všechno jde. Účet přichází potom. Po mánii obvykle následuje deprese, často hlubší než všechny předtím. „Zmizí moje osobnost, jsem jako prázdná nádoba bez emocí, bez života, chuti do čehokoliv,“ popisuje Monika. Luboš po své první velké mánii, během které mimochodem levou zadní zvládl nejtěžší semestr na vysoké škole, propadl do čtyř měsíců těžké deprese. Ráno se budil vyděšený z toho, že musí jít do školy.
Hlasy, čip a tašky z Kauflandu
O psychóze se v Česku mluví nejméně a s největším strachem. Pan Tomáš poslal na web zpověď, která se čte jako cestopis po Česku, jen viděný zevnitř psychózy. Ve čtyřiatřiceti bydlel na ubytovně pro lidi bez domova v Táboře za padesát korun na noc. Sehnal si práci hlídače v Penny Marketu za osmačtyřicet korun na hodinu, tři dny hlídal v Dobříši, dva v Mníšku pod Brdy. Pak začal mít pocit, že mu někdo implantoval do hlavy čip. Slyšel hlasy policistů, střelbu, hlas svého vedoucího. Přišel o práci a na ulici mu někdo vzal tašku i s občankou. Sám došel do Bohnic, kde ho ale vedli jako alkoholika a dali ho na oddělení pro závislé. Odešel na revers a jezdil načerno vlaky z Pardubic do České Třebové, do Kolína a zpátky do Prahy. Hlasy tehdy slyšel už dva měsíce v kuse. Maminka mu dala tisíc korun, za pět stovek si v Kauflandu koupil jídlo do dvou igelitek a někdo mu je ukradl na zastávce. V Jihlavě, kde nikdy předtím nebyl, šel nakonec prostředkem silnice, dokud nezastavila policie a nezavolala sanitku.
Ataku zažil šestkrát. Dnes bydlí v bytě organizace Práh, bere léky, dostává injekce, nepije a pět let neměl žádnou ataku. „Léčím se ambulantně a jsem šťastný,“ píše. A jedna věta z jeho textu říká o psychóze víc než učebnice: „Ten čip v hlavě mám dodnes, jen teď není aktivní.“ Člověk nemusí nemoci rozumět, aby se s ní naučil žít. Všimněte si, kdo byl v jeho příběhu v ohrožení. Nebyl to nikdo z okolí. Byl to on.
Obraz nebezpečného blázna, který lidé znají z filmů a zpráv, dokáže ublížit víc než samotná diagnóza. Sára, dnes pracující máma dvou malých dětí, dostala před deseti lety diagnózu schizofrenie. První, co ji napadlo, bylo, že je nutně sériová vražedkyně, protože přesně tak lidi s touhle nemocí vykreslovala média. Jinou představu neměla. „Byl to pro mě konec mého dosavadního života,“ píše. Dnes má děti ve výhradní péči, mluví s nimi o nemoci tak, aby to v jejich věku pochopily, a vydala knihu. Vznikla z poznámek, které si psala během hospitalizace. Chtěla mít hmatatelné důkazy toho, co se jí v hlavě dělo, „abych si je sama sobě nesnažila vyvrátit, až budu ve fázi remise“.
Strach z nálepky
Mnoho lidí k psychiatrovi nejde, protože se bojí, co uslyší. Jeden z textů na webu popisuje první návštěvu muže, kterému bylo pětadvacet. Doprovázela ho sestřenice, čekárna byla přeplněná, paní doktorka mu s úsměvem podala ruku. Pak se zeptala: „Nemáte někdy pocit, že vás někdo sleduje?“ Zalhal. Ne proto, že by chtěl, ale protože se bál, že ho budou mít za blázna. Trvalo deset let, než v té samé ordinaci řekl všechno. Mluvil o hlasech, které k němu přicházely během osamělých cest autem nebo v tichu prázdného bytu. Na konci půlhodinového rozhovoru padla diagnóza. Čekal by člověk zhroucení. „Pro mě to ale bylo spíš jako vdechnout čerstvý vzduch,“ píše. Poprvé po letech všechno dávalo smysl.
Nálepka ale někdy nepřijde od lékařů, ale od vlastní rodiny. Renáta, bývalá zdravotní sestra, skončila poprvé na psychiatrii na Silvestra. Vážila předtím něco přes padesát kilo a ve zprávě se pak dočetla, že zhubla třicet. Omdlévala vsedě. Ještě doma s dětmi pomalovala celou chodbu a na zeď nakreslila šaška, který měl někde napsáno SOS. První noc v léčebně probrečela, venku lítaly petardy a ostatní slavili. Pomohla jí spolupacientka, které všichni říkali Kačena, protože sbírala kachničky. Byla první, kdo jí řekl, co jí je. Když Renátu propustili, chtěla poděkovat mámě a přivezla jí k narozeninám parfém. Rodiče si mezitím přečetli, že její diagnóza znamená, že je sobecký a zlý člověk. Křičeli na ni, ona utíkala a parfém letěl za ní a třískl o dveře kousek za její hlavou. Dnes je Renáta stabilní, děti si po letech vybojovala zpátky a píše o sobě jako o pyšné mámě.
Co nemoc vezme a co zůstane
Žádný z těch příběhů nekončí slovy „a pak bylo všechno dobré“. Luboš po jednom z léků přibral za půl roku ze sedmasedmdesáti kilo na víc než sto. Dnes je v remisi, ale trápí ho, že jako by přestal mluvit. Nedokáže se zapojit do konverzace, i když psát umí bez problémů. Monika se musela naučit krotit vlastní elán, protože příliš velké nadšení u ní může spustit další ataku. Poslední začínající mánii si ale všimla sama, dala vědět lékaři a ataku zastavila dřív, než se rozjela. Tereza se po skoro roce znovu učí pracovat, chodit mezi lidi a do obchodu, a taky strávit den v posteli bez výčitek. „Nejsem v pořádku a asi už nikdy úplně nebudu,“ píše. „Jsou dny, kdy je líp… a dny, kdy hůř.“
Zbývá Lúca, na které nikdo nic nepozná, protože je tichá. „Navenek jsem často tichá. Možná až příliš tichá na to, kolik procesů se ve mně odehrává,“ píše. Její vztek se neprojeví navenek, otočí se zpátky k ní. Kolegové, sousedé a známí vidí klidnou hladinu. Proud pod ní nevidí nikdo.
Kdo čte tyhle příběhy po sobě, nenajde v nich lítost nad sebou. Najde v nich lidi, kteří chodí do práce, vychovávají děti, platí nájem a mezitím zvládají něco, o čem jejich okolí často neví. Nepotřebují, aby je někdo zachraňoval. Potřebují, aby jim někdo uvěřil, i když na nich nic není vidět. Michal, který na jaře zjistil, že necítí lásku ke svým dětem, chodí dnes k psychiatrovi i k terapeutce a věří, že se jednou probudí a radost se vrátí. Na konec svého textu napsal jedinou radu: „Hovorte o tom.“
Všechny příběhy pocházejí z webu zivotnahrane.cz, kam je jejich autoři poslali.
