Článek
Když mi je dobře, jsem úplně obyčejný člověk. Ráno vstanu, dám si kávu, jedu do práce, kde řeším úkoly, tlak, komunikaci s kolegy. Po cestě domů si pustím hudbu, večer něco uvařím, pustím si film, občas se sejdu s kamarády. Prostě den jako každý jiný. Není v něm žádný záchvěv nemoci, žádný výpadek, žádné podivnosti. Jen běžný život.
A pak přijde fáze, kdy ten život přestane být běžný. Kdy nezvládám vstát z postele, kdy tělo bolí, i když není důvod. Kdy věci nedávají smysl, a moje mysl jede jiným směrem. Nebo naopak přijde období, kdy mám v sobě příliš mnoho energie. Jsem rychlý, výbušný, impulzivní, přehnaně pozitivní, přehnaně tvořivý, přehnaně všechno. A lidé kolem mě začnou vnímat, že se něco děje.
Najednou se všechno přepne. Už nejsem ten, koho znají. Najednou jsem ten zvláštní. Jiný. Ačkoli jsem to pořád já. Jen ve fázi, která není snadná. A potřebuju, aby si to lidi pamatovali. Aby nezapomněli, kým jsem, když mi je dobře. Protože to není přetvářka. To je taky skutečné. Stejně jako ta ataka.
Psychická nemoc je nepříjemná i tím, že se projevuje navenek. Lidé jsou zvyklí na předvídatelnost. Chtějí vidět reakce, které znají. Jenže nemoc se nechová podle očekávání. Někdy jsem zrychlený, jindy zamlklý. Někdy se směju v divnou chvíli. Jindy se neumím soustředit. A právě v těch chvílích bych nejvíc potřeboval pochopení. Jenže to často nepřijde. Přijdou pohledy. Mlčení. Odstup. Nálepky.
Lidé si vzpomenou na diagnózu, kterou do té doby neřešili. A všechno, co jsem do té chvíle zvládl, jako by přestalo existovat. Přestanou se mě ptát, jak se mám. Přestanou mě zvát. Začnou se bát. A přitom jsem pořád ten samý člověk.
V mezidobí, mezi atakami, žiju plnohodnotně. Pracuju. Bavím se. Přemýšlím. Tvořím. Mám vztahy. Zajímám se o druhé. Nehraju roli zdravého. Prostě žiju. A vážím si toho, protože vím, jak křehké to může být. O to víc mě pak bolí, když někdo moje chování v krizi použije proti mně. Jako by tím všechno ostatní ztratilo cenu.
Znám lidi s podobnou zkušeností. Fungují výborně. Vydělávají. Cestují. Dělají vědu, umění, sport. Starají se o druhé. Jsou hluboce empatičtí, protože si prošli bolestí. Ale pro některé budou vždycky jen „ti, co jsou trochu narušení“. Jen kvůli jedné chvíli, kdy se jim sesypal svět.
Duševní nemoc není konec. Je to jiná cesta. S náročnějšími úseky, ale pořád cesta. A jestli má společnost nějaký smysl, pak je to v tom, že v těch těžších chvílích nezavírá dveře. Že umožňuje návrat. A nevytahuje účty za to, že někdo na chvíli vypadl z tempa.
Já nečekám, že mě bude každý chápat. Jen doufám, že si lidi občas připomenou, že jsem to pořád já. I když někdy mlčím. I když někdy přestanu zvládat. A že když se pak vrátím zpátky do běžného dne, nemusím si zasloužit důvěru od nuly.
Ptám se znovu. Jak dlouho musí být člověk v pohodě, aby mu okolí odpustilo jednu ataku. Kolik dní normálnosti to vyváží. Kolik hodin naslouchání, kolik projektů, kolik pracovních výsledků. A proč by vůbec mělo jít o odpuštění.
Protože mít duševní nemoc není vina. Není to selhání. Je to stav, který někdy zkomplikuje život. Ale nezruší ho. A každý, kdo se dokáže zvednout, by neměl být souzen. Ale oceněn.
Více na: Život na hraně
