Článek
Když se řekne psychóza, většina lidí si představí člověka, který ztratil kontakt s realitou, slyší hlasy nebo věří věcem, které ostatním připadají absurdní. Filmy a média často vykreslují psychózu jako něco nebezpečného, chaotického a nepochopitelného. Ve skutečnosti je ale mnohem složitější. Moderní neurověda dnes ukazuje, že psychóza není otázkou slabé vůle, špatného charakteru ani nedostatku inteligence. Jde o stav, při kterém mozek začne zpracovávat informace jiným způsobem než obvykle. Právě proto může člověk během psychózy působit naprosto přesvědčivě a přitom věřit věcem, které jeho okolí považuje za nemožné.
Možná nejzajímavější je uvědomit si, že náš mozek nikdy nevnímá realitu přímo. To, co považujeme za objektivní svět kolem sebe, je ve skutečnosti velmi propracovaný model vytvořený naším mozkem. Každou sekundu zpracovává obrovské množství informací přicházejících ze zraku, sluchu, hmatu a dalších smyslů. Následně z nich skládá příběh o tom, co se kolem nás děje. Za normálních okolností tento systém funguje překvapivě dobře. Mozek dokáže rozlišovat důležité podněty od nedůležitých a průběžně si ověřuje, zda jeho interpretace odpovídá skutečnosti. Během psychózy se však tento mechanismus začne narušovat. Člověk najednou začíná přikládat mimořádný význam věcem, které by většina lidí považovala za běžné nebo náhodné. Náhodně zaslechnutá věta v tramvaji, titulek v novinách, pohled kolemjdoucího nebo text písně v rádiu mohou získat pocit hlubšího významu. Svět začne působit, jako by byl propojený způsobem, který ostatní nevidí.
Významnou roli v tomto procesu pravděpodobně hraje dopamin, neurotransmiter, který pomáhá mozku vyhodnocovat důležitost podnětů. Jedna z nejuznávanějších teorií vzniku psychózy, takzvaná dopaminová hypotéza, předpokládá, že během psychotických stavů dochází k nadměrné aktivitě dopaminového systému. Výsledkem je jev, kterému vědci říkají aberantní salience. Zjednodušeně řečeno mozek začne označovat běžné události za mimořádně významné. Člověk pak získává pocit, že náhody nejsou náhody, že za událostmi existuje skrytý význam a že svět kolem něj vysílá zprávy určené právě jemu. Protože lidský mozek nesnáší nejistotu, začne si tyto zkušenosti vysvětlovat. A právě zde často vznikají bludy.
Jednou z nejčastějších otázek, které si lidé kladou, je, jak může někdo věřit něčemu, co je z pohledu okolí zjevně nesmyslné. Odpověď je paradoxně jednoduchá. Protože pro něj to nesmysl není. Blud není obyčejný omyl ani špatný názor. Jde o pevné přesvědčení, které vzniká na základě změněného fungování mozku. Člověk si příběh nevymýšlí. Naopak má pocit, že konečně našel vysvětlení pro množství zvláštních a intenzivních zážitků, které prožívá. Z jeho pohledu do sebe všechno dokonale zapadá. Právě proto bývá téměř nemožné někoho z psychózy jednoduše „vymluvit“. Argumenty totiž narážejí na změněné vnímání reality, nikoliv na nedostatek logiky.
Podobně fascinující jsou halucinace. Nejčastěji jde o sluchové halucinace, tedy slyšení hlasů. Dlouhou dobu se předpokládalo, že mozek jednoduše vytváří zvuky z ničeho. Moderní výzkumy ale naznačují složitější vysvětlení. Zdá se, že mozek může chybně vyhodnocovat vlastní vnitřní řeč. Myšlenky, které běžně vnímáme jako součást sebe sama, mohou být během psychózy interpretovány jako hlas někoho cizího. Funkční magnetická rezonance skutečně ukazuje aktivaci oblastí mozku odpovědných za zpracování řeči i během sluchových halucinací. Pro člověka, který tento stav zažívá, jsou ale hlasy naprosto reálné. Nejde o fantazii ani o přehánění. Mozek je v danou chvíli skutečně zpracovává jako reálný zvuk.
Velmi rozšířeným mýtem je také představa, že psychóza souvisí s inteligencí. Ve skutečnosti mezi nimi neexistuje přímá souvislost. Psychotické epizody mohou zažít lidé všech profesí a úrovní vzdělání. Lékaři, právníci, vědci i podnikatelé. Psychóza nevzniká proto, že by člověk nedokázal logicky přemýšlet. Vzniká proto, že samotná data, se kterými mozek pracuje, jsou narušená. Je to podobné, jako kdyby i ten nejlepší navigační systém dostával nesprávné souřadnice. Samotný systém může fungovat perfektně, ale výsledek bude přesto chybný.
Když se dnes ohlížím zpět na vlastní psychotické příznaky, nejvíce mě překvapuje, jak normálně mi tehdy všechno připadalo. To je možná jedna z nejzrádnějších vlastností psychózy. Člověk většinou nemá pocit, že se něco děje. Nemá pocit, že ztrácí kontakt s realitou. Naopak může získat dojem, že realitu konečně chápe lépe než ostatní. Teprve s odstupem času a po stabilizaci si začne uvědomovat, jak moc bylo jeho vnímání ovlivněné nemocí. Právě proto bývá psychóza pro okolí tak těžko pochopitelná. Zvenčí mohou některé myšlenky působit zcela nereálně. Uvnitř ale dávají dokonalý smysl.
Možná nejdůležitější věcí, kterou bych chtěl zdůraznit, je fakt, že psychóza není ztráta rozumu. Není to selhání člověka ani důkaz slabosti. Je to zdravotní stav vznikající na podkladě změněného fungování mozku. A stejně jako jiné zdravotní stavy může být léčen. Mnoho lidí si po první psychotické epizodě myslí, že jejich život skončil. Realita bývá často jiná. S vhodnou léčbou, podporou okolí a dostatkem času se řada lidí vrací do práce, buduje vztahy, studuje a vede plnohodnotný život. Psychóza může člověku na nějaký čas změnit realitu. Nemusí mu ale vzít budoucnost.
Pro více článků a osobních příběhů navštivte můj web. Odkaz najdete na mém profilu.
