Když se mozek odpojí od prožívání, aby člověk mohl pokračovat

Když se řekne disociace, mnoho lidí si představí něco velmi vzdáleného běžné zkušenosti. Možná rozdvojení osobnosti, ztrátu paměti nebo člověka, který se najednou chová jako někdo úplně jiný. Ve skutečnosti může disociace vypadat mnohem nenápadněji. Člověk může sedět u pracovního stolu, odpovídat na e-maily a normálně komunikovat s okolím, ale uvnitř má pocit, jako by byl od svého vlastního života trochu vzdálený. Může mít problém cítit emoce, které by za jiných okolností byly přirozené. Může si uvědomovat vlastní tělo, ale připadat si od něj zvláštně oddělený. Může se dívat na fotografie z určitého období svého života a mít pocit, že se to sice stalo jemu, ale zároveň jako by se to stalo někomu jinému. Někdy se disociace projeví výpadkem vzpomínek, jindy pocitem neskutečnosti, změnou vnímání vlastního těla nebo zvláštním pocitem, že člověk funguje automaticky. Rozsah těchto zkušeností je obrovský a právě proto je tak obtížné vytvořit jednu jednoduchou definici, která by vystihla všechny její podoby.

Slovo disociace v podstatě označuje oddělení věcí, které za běžných okolností prožíváme jako propojené. Vnímání sebe sama, tělesné pocity, emoce, vzpomínky, pozornost a naše vnímání okolního světa spolu normálně vytvářejí poměrně souvislou zkušenost. Víme, kde jsme, co děláme, co cítíme a jak to souvisí s tím, co se dělo před chvílí. Nemusíme si tuto souvislost vědomě vytvářet. Mozek ji skládá automaticky. Při disociaci může být některé z těchto propojení oslabené nebo změněné. Neznamená to, že mozek přestane fungovat. Naopak. Člověk může být schopen velmi dobře fungovat navenek, zatímco uvnitř se jeho zkušenost výrazně změnila.

Právě proto se o disociaci někdy mluví jako o změněném způsobu integrace zkušenosti. Nejde nutně o to, že by člověk něco vytěsnil v jednoduchém smyslu slova nebo že by jeho mozek konkrétní událost vymazal. Může jít o to, že vzpomínka, emoce a tělesný prožitek nejsou spojeny stejným způsobem jako dříve. Člověk například může velmi přesně vědět, co se mu stalo, ale necítit k tomu žádnou emoci. Jindy může naopak zažívat silnou tělesnou reakci, aniž by dokázal pochopit, proč právě teď přišla. V některých případech může mít určité období života uložené v paměti velmi neúplně. A někdy může být vzpomínka přístupná intelektuálně, ale jako by k ní chyběl osobní pocit „tohle se stalo mně“. Právě tyto rozdíly ukazují, že paměť není pouze archiv událostí. Je propojena s emocemi, tělem, identitou a pocitem vlastního já.

Jednou z nejčastěji diskutovaných souvislostí je trauma. Výzkum opakovaně ukazuje vztah mezi závažnými traumatickými zkušenostmi, zejména v dětství, a vyšší mírou disociativních symptomů. Neznamená to ale, že každý člověk, který prožil trauma, bude disociovat. Stejně tak není pravda, že každá disociace musí mít původ v jedné konkrétní traumatické události. Lidé reagují na zátěž různě a významnou roli hraje věk, délka stresu, vztahy s okolím, pocit bezpečí, předchozí zkušenosti i další psychické faktory. Přesto je právě dlouhodobé ohrožení důležitým klíčem k pochopení toho, proč může psychika někdy začít některé části prožívání oddělovat.

Představme si dítě, které vyrůstá v prostředí, kde nikdy přesně neví, co přijde. Jednou je doma klid, jindy křik. Jednou se rodič chová laskavě, podruhé je agresivní. Dítě nemůže jednoduše odejít a nemůže si říct, že s tím člověkem už nechce mít nic společného. Je na něm závislé. Potřebuje ho kvůli jídlu, bydlení, bezpečí i samotnému přežití. Současně ale může být právě tento člověk zdrojem strachu. Psychika se dostává do velmi obtížné situace. Potřebuje si udržet vztah k osobě, na které je závislá, a současně zvládnout zkušenosti, které jsou s tímto vztahem neslučitelné. Právě v takovém prostředí se může rozvíjet řada strategií, mezi které patří i disociativní reakce. Dítě se může naučit nevnímat určité emoce, odpojit se od tělesných pocitů nebo si některé zkušenosti ukládat způsobem, který mu umožní pokračovat v běžném fungování.

Tady je důležité nepoužívat příliš jednoduchý příběh o tom, že mozek se „vypne, aby člověka ochránil“. Takové vysvětlení může být užitečné jako první přiblížení, ale realita je složitější. Disociace není jeden jednotný mechanismus a vědci stále diskutují o tom, jak přesně vzniká a jaké procesy za ní stojí. U některých lidí může představovat způsob, jak se psychika vyrovnává s extrémním stresem. U jiných může být součástí širšího problému, který přetrvává i poté, co nebezpečí skončilo. Strategie, která mohla být kdysi užitečná, se totiž může později stát zdrojem obtíží. Pokud se člověk naučí odpojovat od vlastních emocí pokaždé, když jsou příliš silné, může mít problém své emoce vnímat i ve chvíli, kdy už je v bezpečí.

Právě tento paradox je na disociaci možná nejzajímavější. Něco, co mohlo člověku pomoci zvládnout určitou situaci, nemusí být vhodné pro celý zbytek života. Když dítě vyrůstá v nebezpečném prostředí, může být výhodné nevnímat každý detail konfliktu, nepřemýšlet neustále o tom, co se stane večer, nebo se emočně odpojit od toho, kdo mu ubližuje. Dospělý člověk, který žije v bezpečném prostředí, ale může potřebovat přesný opak. Potřebuje vnímat vlastní hranice, rozpoznat, co mu vadí, být v kontaktu se svými emocemi a dokázat reagovat na signály vlastního těla. Pokud však jeho nervový systém stále používá starý způsob zvládání, může být těžké tyto signály vůbec zachytit.

Disociace se proto může projevit i ve vztazích. Člověk může například zjistit, že se ve chvíli konfliktu přestane cítit přítomný. Partner na něj mluví, on slyší jednotlivá slova, ale jako by se mezi nimi a jeho prožíváním vytvořila vzdálenost. Jindy může při silném emočním rozhovoru úplně ztratit přístup k vlastním pocitům. Neví, jestli je naštvaný, smutný nebo vyděšený. Později, když situace skončí, mohou emoce přijít najednou. Pro druhého člověka může takové chování vypadat jako chlad nebo nezájem. Ve skutečnosti může jít o pravý opak. Emoce mohou být tak silné, že psychika reaguje jejich dočasným oddělením od vědomého prožívání.

Další zajímavou oblastí je paměť. V populární kultuře se disociace často zjednodušuje na představu člověka, který si „nepamatuje trauma“. To ale není přesný obraz. Disociativní změny paměti mohou mít různé podoby. Někdo může mít mezery v autobiografických vzpomínkách, jiný si konkrétní událost pamatuje velmi dobře, ale její emoční význam je od vzpomínky oddělený. Může existovat také opačný problém, kdy se určitá zkušenost vrací velmi intenzivně a člověk ji má problém vnímat jako něco, co už skončilo. U traumatu se proto často setkáváme s podivným rozporem. Některé části minulosti mohou být téměř nedostupné, zatímco jiné se vracejí až příliš živě.

To nám zároveň připomíná, že lidská paměť není videonahrávka. Vzpomínka není uložený soubor, který jednoduše otevřeme a přehrajeme. Při vybavování ji mozek znovu skládá. Do procesu vstupuje kontext, emoce, současný stav organismu i očekávání. U traumatických zkušeností může být tento proces narušený různými způsoby. Právě proto je velmi nebezpečné zacházet s každou nejasnou vzpomínkou jako s důkazem, že se určitá událost musela stát, nebo naopak s každou mezerou v paměti jako s důkazem, že se něco stalo. Paměť je mnohem složitější. Odborná diagnostika se proto neopírá o jednoduché pravidlo typu „nepamatuji si = vytěsnil jsem trauma“.

Disociace se navíc nemusí týkat pouze lidí s diagnostikovanou disociativní poruchou. Disociativní symptomy se mohou objevovat u posttraumatické stresové poruchy, komplexního traumatu, úzkostných a depresivních poruch, poruch příjmu potravy, poruch osobnosti nebo také u některých lidí s psychotickými zkušenostmi. V některých případech se mohou objevovat společně s depersonalizací a derealizací. Tady je ale potřeba jednotlivé pojmy nerozmělnit. Depersonalizace označuje především pocit odpojení od sebe, derealizace od okolního světa, zatímco disociace je širší pojem zahrnující různé změny v integraci vědomí, paměti, identity, vnímání a prožívání. Tyto fenomény se mohou překrývat, ale nejsou totožné.

Zajímavý je také vztah mezi disociací a tělem. Člověk může mít pocit, že určité části těla nevnímá stejně jako dříve. Může se změnit vnímání bolesti, teploty nebo pohybu. V některých případech mohou vznikat výrazné neurologicky působící příznaky, například poruchy pohybu nebo citlivosti, přestože se nenajde odpovídající strukturální poškození nervového systému. Takové příznaky dnes spadají do oblasti funkčních neurologických poruch a jejich vztah k disociaci je předmětem odborného výzkumu. Je důležité zdůraznit, že označení „funkční“ neznamená, že si člověk příznaky vymýšlí. Obtíže jsou skutečné. Pouze jejich mechanismus nespočívá v poškození tkáně způsobem, který by odpovídal klasickému neurologickému onemocnění.

Tím se dostáváme k jedné z největších změn v současném pohledu na disociaci. Dříve byla často chápána téměř výhradně jako psychologický problém. Dnes se stále více zkoumá jako komplexní stav, do kterého vstupují mozkové sítě, regulace emocí, pozornost, paměť, tělesné signály a způsob, jakým mozek předpovídá a interpretuje vlastní zkušenosti. Neznamená to, že věda už přesně ví, co disociaci způsobuje. Spíše se postupně ukazuje, že jednoduché rozdělení na „psychické“ a „tělesné“ mechanismy nestačí.

Velmi zajímavá je také otázka, proč se někteří lidé po traumatu začnou výrazně disociovat a jiní nikoli. Pokud by disociace byla pouze automatickou reakcí na závažnost události, očekávali bychom mnohem podobnější průběh u všech lidí. Realita je ale jiná. Dva lidé mohou zažít podobně závažné události a jejich dlouhodobá reakce bude úplně odlišná. Roli mohou hrát genetické faktory, předchozí zkušenosti, vztahová bezpečnost, věk v době traumatu, schopnost regulovat emoce, sociální podpora i další psychické a biologické faktory. Právě proto dnes výzkumníci stále více mluví o kombinaci zranitelnosti a prostředí místo jednoduchého modelu „trauma způsobuje disociaci“.

Důležitou roli může mít také připoutání k druhým lidem. Pro dítě je vztah k pečující osobě základním mechanismem přežití. Pokud je tento vztah současně zdrojem bezpečí i strachu, vzniká situace, která je psychologicky velmi obtížná. Dítě potřebuje blízkost člověka, kterého se zároveň bojí. Nemůže jednoduše odejít a nemá dostatečně rozvinuté schopnosti, aby si vytvořilo vlastní bezpečné prostředí. Výzkum traumatu a disociace proto dlouhodobě zkoumá souvislost mezi narušenou vazbou, chronickým ohrožením a pozdějšími disociativními symptomy. Nejde však o jedinou možnou cestu a ani zde nelze vytvořit jednoduchou rovnici.

Některé formy disociace mohou být velmi nenápadné. Člověk například zjistí, že během dlouhé jízdy autem dorazil na místo, ale téměř si nepamatuje samotnou cestu. To samo o sobě nemusí znamenat poruchu. Mozek běžné automatické činnosti zpracovává bez toho, abychom si ukládali každý detail. Problematické je, když se podobné výpadky objevují často, mimo běžné situace nebo zasahují do každodenního života. Podobně není každé zasnění disociace. Není jí ani každá chvíle, kdy člověk ztratí koncentraci. Odborníci proto rozlišují běžné změny pozornosti od klinicky významných disociativních zkušeností, které způsobují utrpení nebo narušují fungování.

Jedním z problémů je, že lidé s výraznější disociací mohou dlouho hledat vysvětlení úplně jinde. Někdo si myslí, že má problém s pamětí. Jiný se bojí, že se zblázní. Další může mít pocit, že se stal emočně chladným člověkem. Člověk s depersonalizací může být přesvědčený, že ztrácí vlastní osobnost. Pokud současně neví, že podobný fenomén existuje, může každou další epizodu interpretovat jako důkaz, že se s ním děje něco katastrofického. Strach potom může celý mechanismus posilovat. Proto má samotné pojmenování zkušenosti někdy význam. Ne proto, aby člověk dostal další nálepku, ale aby pochopil, že jeho prožitek má určité známé souvislosti a že není jediným člověkem, kterému se něco podobného děje.

Současná léčba disociativních poruch proto obvykle nestaví na představě, že je potřeba člověka co nejrychleji přimět znovu prožít všechny traumatické události. Naopak, odborná doporučení zdůrazňují bezpečí, stabilizaci a schopnost regulovat emoce jako důležité první kroky. Teprve když má člověk dostatečné zdroje a schopnosti, může být možné bezpečněji pracovat s traumatickými vzpomínkami. Tempo je zásadní. Pokud člověk nemá dostatečnou stabilitu, příliš rychlé otevírání traumatického materiálu může jeho potíže zhoršit. Léčba se proto musí přizpůsobovat konkrétnímu člověku a jeho možnostem, nikoli nějakému univerzálnímu scénáři.

To je možná jedna z věcí, které se v běžných představách o traumatu ztrácejí. Uzdravení neznamená nutně všechno si znovu prožít a konečně se toho zbavit. U některých lidí může být mnohem důležitější nejprve vytvořit pocit bezpečí, naučit se rozpoznávat vlastní emoce, vnímat tělo a zvládat stres bez automatického odpojování. Člověk se může postupně učit zůstat přítomný i ve chvíli, kdy je něco nepříjemné. To může znít jednoduše, ale pro člověka, jehož psychika se dlouhé roky učila pravý opak, může jít o velmi náročný proces.

Na disociaci mě fascinuje právě tento rozdíl mezi minulostí a přítomností. Něco, co kdysi mohlo člověku umožnit přežít náročné prostředí, se může později stát překážkou života, který už je bezpečný. Člověk už nemusí být v nebezpečí, ale jeho nervový systém může stále reagovat podle starých pravidel. Nemusí být potřeba uniknout ze situace. Přesto se může odpojit od vlastních emocí. Nemusí se chránit před násilím. Přesto může při konfliktu přestat vnímat vlastní tělo. Nemusí nic zapomenout. Přesto může mít pocit, že některé části jeho života k němu tak úplně nepatří.

Když jsem se během vlastních psychických problémů snažil pochopit, co se se mnou děje, nejvíce mě překvapovalo, jak rozdílné mohou být jednotlivé stavy vědomí. Člověk má někdy pocit, že jeho psychika je jedna stabilní věc. Ve skutečnosti se může měnit způsob, jakým vnímáme svět, vlastní tělo, emoce i význam událostí. U psychózy jsem poznal jednu podobu této změny. Realita může být až neobvykle intenzivní a nabitá významem. U disociace mě naopak fascinuje možnost opačné zkušenosti. Některé části prožívání se mohou stát vzdálenějšími, méně dostupnými nebo méně propojenými. V obou případech je ale společné něco zásadního. To, co člověk prožívá uvnitř, může být pro okolí téměř neviditelné.

Právě proto může být disociace tak osamělá. Člověk může vypadat klidně, komunikovat, chodit do práce a plnit běžné povinnosti. Uvnitř ale může mít pocit, že sám sebe sleduje z dálky. Partner nebo rodina potom vidí člověka, který „funguje“, zatímco on sám může mít pocit, že pouze vykonává jednotlivé úkoly bez skutečného kontaktu se svým životem. Tato mezera mezi vnějším fungováním a vnitřním prožíváním je jedním z důvodů, proč mohou být disociativní potíže dlouho přehlížené.

Možná právě proto stojí za to mluvit o disociaci více než jen v souvislosti s extrémními případy. Ne proto, abychom z každého zapomenutého odpoledne udělali symptom psychické poruchy, ale proto, abychom rozuměli tomu, že lidská psychika má mnohem více způsobů, jak reagovat na dlouhodobou zátěž, než jen úzkostí, depresí nebo strachem. Někdy člověk začne být přecitlivělý. Jindy se naopak od vlastního prožívání vzdálí. Někdy si pamatuje příliš mnoho. Jindy má mezery. Někdy je zahlcený emocemi. Jindy je téměř necítí.

Disociace proto není jednoduše „vypnutí mozku“. Je to mnohem složitější změna toho, jak jsou jednotlivé části zkušenosti propojené. A právě proto může být její pochopení důležité. Člověk, který se odpojuje od vlastních emocí, nemusí být bezcitný. Člověk, který si některé věci nepamatuje, nemusí lhát. Člověk, který se během konfliktu zdánlivě uzavře, nemusí druhého ignorovat. A člověk, který má pocit, že sleduje svůj život z dálky, nemusí ztrácet rozum. Někdy jeho psychika pouze používá způsob zvládání, který se kdysi vytvořil v prostředí, kde byl potřeba.

Problém je v tom, že psychika nemusí vždy poznat, kdy už je bezpečno. A právě tam může začít cesta zpět. Ne tím, že člověk sám sebe donutí všechno cítit najednou, ale postupným učením, že přítomnost už není totéž co minulost. Že emoce nemusí znamenat nebezpečí. Že vlastní tělo nemusí být nepřítel. Že vzpomínka může zůstat vzpomínkou a nemusí člověka znovu vtáhnout do situace, která už skončila. A že být skutečně přítomný ve vlastním životě je dovednost, kterou se někdy člověk musí po letech znovu učit.

Pro více článků a osobních příběhů navštivte můj web. Odkaz najdete na mém profilu.