Když přestanete mít pocit, že jste autorem vlastních myšlenek

Člověk během běžného dne udělá stovky věcí, nad kterými vůbec nepřemýšlí. Vezme do ruky hrnek, otevře dveře, zvedne telefon, napíše zprávu, otočí hlavu nebo se rozhodne, že půjde ven. Většinu těchto činností doprovází velmi tichý a samozřejmý pocit, kterého si prakticky nevšímáme. Je to pocit, že jsem to udělal já. Že pohyb mé ruky vychází z mého rozhodnutí, že slova, která jsem právě vyslovil, jsou moje a že událost, kterou jsem způsobil, souvisí s mým vlastním jednáním. Psychologie a neurověda pro tuto zkušenost používají pojem sense of agency, tedy prožitek vlastního autorství nebo kontroly nad vlastním jednáním. Je tak samozřejmý, že si jeho existence většinou uvědomíme až ve chvíli, kdy se začne narušovat. A právě tehdy může člověk zažít něco, co se zdravému člověku popisuje jen velmi obtížně: udělal jsem něco, ale nemám úplně pocit, že jsem to udělal já.

Je důležité odlišit tento pocit od dalšího základního prožitku, kterému se říká sense of ownership, tedy pocit vlastnictví vlastního těla nebo vlastních zkušeností. Když pohnu rukou, normálně mám současně pocit, že je to moje ruka a že jsem jejím pohybem způsobil určitou změnu ve světě. Tyto dva prožitky spolu souvisejí, ale nejsou totožné. Můžu mít pocit, že ruka je moje, a zároveň mít narušený pocit, že já jsem ten, kdo ji skutečně ovládá. Právě tento rozdíl je důležitý při studiu některých psychotických příznaků. U některých lidí se mohou objevit takzvané pasivitní prožitky, kdy mají pocit, že jejich jednání, pohyby nebo dokonce myšlenky jsou způsobovány někým nebo něčím mimo ně. Výzkum sense of agency proto nesměřuje pouze k otázce, proč někdo věří podivnému přesvědčení. Snaží se dostat ještě o krok hlouběji a zjistit, jak mozek vůbec vytváří základní pocit, že právě já jsem původcem svého jednání.

Možná to zní jako velmi abstraktní problém. Ve skutečnosti jde o něco, co náš mozek řeší prakticky nepřetržitě. Když natáhnu ruku pro sklenici, mozek nečeká pouze na to, co se stane. Část výsledku si předem předpovídá. Očekává, že se ruka pohne určitým směrem, že ucítím její pohyb, že prsty narazí na sklenici a že se sklenice následně začne pohybovat. Současně s motorickým příkazem tedy vzniká určitá představa očekávaného výsledku. Pokud skutečnost odpovídá očekávání, mozek získává další informaci, že jsem pravděpodobně původcem daného jednání. Pokud se výsledek od očekávání výrazně liší, může se pocit vlastního autorství změnit. Současná neurověda proto stále častěji pracuje s představou, že sense of agency vzniká kombinací více signálů. Mozek porovnává to, co jsme chtěli udělat, s tím, co se skutečně stalo, a z těchto informací vytváří velmi přesvědčivý pocit vlastního autorství. Nejde přitom o jeden jednoduchý mechanismus uložený v jedné konkrétní části mozku. Je to průběžný proces, do kterého vstupují motorické, smyslové, časové i kognitivní informace.

Právě tady začíná být celé téma zajímavé pro psychiatrii. Některé psychotické zkušenosti totiž souvisejí se samotným pocitem, kdo je původcem myšlenek nebo jednání. Člověk může například zažít pocit, že určitá myšlenka není jeho vlastní, přestože se odehrává v jeho mysli. Může mít dojem, že někdo jiný ovládá jeho pohyby, nebo že jeho jednání způsobuje cizí síla. U některých sluchových halucinací může být vnitřně generovaný obsah prožit jako hlas přicházející z vnějšího zdroje. Neznamená to, že všechny halucinace nebo bludy vznikají poruchou sense of agency. Psychóza je mnohem složitější a její příznaky mají různé mechanismy. Narušené rozlišování mezi tím, co vytvářím já, a tím, co přichází zvenčí, však může být jedním z důležitých dílků celého obrazu.

Z pohledu člověka stojícího mimo psychózu je snadné soustředit se až na konečné přesvědčení. Řekneme si například: „On si myslí, že mu někdo ovládá myšlenky.“ Tím jsme ale popsali především obsah jeho přesvědčení. Mnohem zajímavější otázka zní, co se odehrálo předtím. Co když se nějaký vnitřní mentální děj začne člověku jevit jako méně vlastní než dříve? Co když myšlenka přijde s pocitem, že ji člověk nevytvořil? Co když určitý pohyb nebo jednání vyvolá pocit, že jeho skutečným původcem je někdo jiný? Mozek má potřebu takové zkušenosti vysvětlit. Lidská mysl nesnáší dlouhodobě nevysvětlené události a neustále vytváří modely toho, proč se věci dějí. Pokud tedy člověk opakovaně zažívá něco, co nezapadá do jeho dosavadního chápání vlastního já, může začít hledat příčinu mimo sebe. Vzniklé vysvětlení může být z pohledu okolí mylné, ale pro samotného člověka může představovat pokus dát smysl zkušenosti, která je skutečně velmi neobvyklá.

Tohle je podle mě důležitý rozdíl mezi tím, když psychózu pouze popisujeme, a když se ji snažíme pochopit. Když řekneme, že člověk „věří nesmyslům“, příliš nám to nepomůže pochopit, proč jeho přesvědčení vzniklo. Pokud se ale podíváme na proces, který mu předcházel, začíná být situace zajímavější. Člověk mohl nejprve zaznamenat změnu v prožívání vlastních myšlenek nebo jednání. Teprve potom začal hledat vysvětlení. To samozřejmě neznamená, že každé bludné přesvědčení vzniká přesně tímto způsobem. Psychóza není jeden mechanismus, který by se u každého člověka odehrával stejně. Přesto tento pohled umožňuje pochopit, proč mohou být některé psychotické zkušenosti pro člověka tak přesvědčivé. Nejde jen o to, že něčemu „uvěřil“. Změnit se může samotný způsob, jakým mozek vyhodnocuje původ a význam zkušenosti.

Vědci se proto snaží sense of agency zkoumat také experimentálně. Jedním ze zajímavých jevů je takzvaný intentional binding. Zjednodušeně řečeno jde o situaci, kdy člověk subjektivně vnímá časový odstup mezi vlastním jednáním a jeho následkem jako kratší, pokud má pocit, že následný výsledek sám způsobil. Představme si například, že stisknete tlačítko a krátce nato se rozsvítí světlo. Pokud jste tlačítko stiskli sami a světlo rozsvítili úmyslně, můžete vnímat čas mezi oběma událostmi jinak než v situaci, kdy byl váš prst pohybem donucený a světlo se rozsvítilo bez vašeho záměru. Tento jev umožňuje výzkumníkům zkoumat některé aspekty pocitu vlastního autorství nepřímo. Nemusí se člověka pouze ptát, jestli měl pocit, že něco způsobil. Mohou sledovat, jak se jeho pocit autorství promítá do vnímání času a vztahu mezi vlastním jednáním a jeho následkem.

Nová studie publikovaná v roce 2026 v časopise Schizophrenia Bulletin se právě na tento mechanismus zaměřila u lidí se schizofrenií. Výzkumníci porovnávali třicet pacientů se schizofrenií a třicet zdravých kontrol a použili úkol založený na intentional binding. Zatímco u kontrolních účastníků se očekávaný efekt objevil, u pacientů se schizofrenií byl výrazně narušen. Zajímavé bylo také to, že změna souvisela s některými dalšími charakteristikami psychózy, například s halucinacemi a bludy, a také s rozdíly ve vnímání času. Autoři zároveň kontrolovali několik faktorů, které by mohly výsledek zkreslit, včetně užívání antipsychotik a délky onemocnění. Výsledek samozřejmě neznamená, že vědci objevili jednoduchou příčinu schizofrenie. Ukazuje ale, že pocit vlastního autorství lze experimentálně studovat a že jeho změny mohou souviset s konkrétními psychotickými zkušenostmi.

Ještě zajímavější je, že současný výzkum neposkytuje jednoduchou odpověď typu „lidé se schizofrenií mají slabý pocit vlastního jednání“. Přehledová práce publikovaná v roce 2024 upozornila na zdánlivě protichůdné výsledky dosavadních studií. Některé výzkumy ukazují na nedostatečné přisuzování vlastního autorství, zatímco jiné naznačují jeho nadměrné přisuzování. To může na první pohled působit jako problém. Ve skutečnosti nám to ale říká něco důležitého o samotném mechanismu. Sense of agency pravděpodobně není jedna jednoduchá schopnost, která buď funguje, nebo nefunguje. Výsledek může záviset na tom, jaký typ agency právě měříme, jaké informace má člověk k dispozici a jaký úkol řeší. Jinak může mozek vyhodnocovat vlastní pohyb, jinak smyslový důsledek tohoto pohybu a ještě jinak následné rozhodnutí, kdo byl jeho původcem.

Tento zdánlivý rozpor se současné teorie snaží vysvětlovat pomocí prediktivního zpracování. Mozek podle tohoto přístupu neustále vytváří předpovědi o tom, co se stane, a porovnává je s přicházejícími informacemi. U vlastního jednání může předpovídat nejen samotný pohyb, ale také jeho smyslové důsledky. Pokud se předpověď a realita dostatečně shodují, vzniká pocit, že událost odpovídá našemu vlastnímu jednání. Pokud je vztah mezi těmito informacemi změněný, může se změnit i výsledný pocit autorství. Právě tento rámec může pomáhat vysvětlit, proč různé experimenty u schizofrenie nacházejí na první pohled opačné výsledky. Nejde nutně o jednu poruchu agency, ale o změněné zpracování různých signálů, které se na jejím vzniku podílejí.

Když jsem sám procházel psychotickým obdobím, výrazně jsem si uvědomoval především jinou část tohoto problému. Svět kolem mě byl plný významů a souvislostí, které působily skutečně. Některé myšlenky a vjemy měly obrovskou přesvědčivost a bylo velmi těžké odlišit, co je skutečně moje interpretace a co je informace přicházející z okolí. Dnes se na tu zkušenost dívám jinak než tehdy. Nezajímá mě pouze to, čemu jsem věřil. Zajímá mě samotný proces, díky kterému mohla být moje vnitřní zkušenost tak přesvědčivá. V psychóze jsem nepotřeboval vědomě rozhodnout, že určitému vjemu budu věřit. Přesvědčivost přicházela společně se samotným prožitkem. Teprve později jsem pochopil, proč je tak snadné zpětně říct, že člověk v psychóze „přestal být racionální“, a přitom je mnohem těžší pochopit, jak jeho zkušenost v daném okamžiku skutečně vypadala.

Právě tady má podle mě výzkum sense of agency velký význam i mimo akademické prostředí. Pomáhá totiž posunout debatu o psychóze od otázky „Proč tomu věří?“ k otázce „Co se změnilo v jeho prožívání, že tomu začal věřit?“. To je podstatný rozdíl. Obsah bludu může být velmi bizarní, ale mechanismus, který stojí za jeho vznikem, může souviset s velmi základními funkcemi lidského mozku. Pocit, že jsme autory vlastních činů a myšlenek, považujeme za samozřejmý právě proto, že většinu času funguje bezchybně a bez naší vědomé pozornosti. Teprve když se naruší, zjistíme, jak důležitý pro naši psychickou stabilitu vlastně je.

Zároveň bych byl opatrný před představou, že každý člověk s psychózou zažívá poruchu vlastního autorství stejným způsobem. Psychiatrii nelze zredukovat na jediný mechanismus a sense of agency není diagnostický test. Některé zvláštní pocity kontroly nebo vlastního jednání se mohou objevit i u lidí bez psychotického onemocnění a samy o sobě nic takového nedokazují. Rozhodující je celý kontext, vývoj obtíží, jejich intenzita a dopad na fungování člověka. Současný výzkum je navíc stále ve fázi, kdy se jednotlivé modely testují a zpřesňují. Právě proto je zajímavé sledovat jeho vývoj. Ne proto, že bychom už měli definitivní odpověď, ale protože postupně rozebíráme něco, co jsme dlouho považovali za nedělitelnou součást vědomí.

Každý den totiž automaticky předpokládáme, že naše myšlenky jsou naše, naše pohyby jsou naše a naše rozhodnutí vznikají uvnitř nás. Nemusíme to nijak dokazovat. Prostě to víme. Když zvednu ruku, nevytvářím si dodatečnou teorii o tom, kdo ji zvedl. Když něco řeknu, nepřemýšlím, odkud přesně přišla každá jednotlivá myšlenka. Pocit vlastního autorství je jednou z věcí, které vytvářejí kontinuitu našeho já. Díky němu máme pocit, že člověk, který včera něco udělal, je tentýž člověk, který dnes pokračuje ve svém životě. Je to velmi tichá součást vědomí, ale bez ní by naše zkušenost sebe sama vypadala pravděpodobně úplně jinak.

Právě proto považuji sense of agency za jeden z nejzajímavějších konceptů současné psychiatrie. Ukazuje, že psychózu nemusíme chápat pouze jako stav, kdy člověk začne věřit něčemu, co ostatní považují za nepravdivé. Některé změny mohou ležet mnohem hlouběji a týkat se samotného prožitku vlastního já. Kdo způsobil tento pohyb? Odkud přišla tato myšlenka? Je tento hlas můj, nebo přichází zvenčí? Jsem to skutečně já, kdo právě něco udělal? Za normálních okolností tyto otázky vůbec nepokládáme, protože odpověď přichází automaticky. Výzkum sense of agency se snaží zjistit, co se stane, když tento automatický systém začne fungovat jinak. A možná právě díky tomu se postupně učíme chápat psychózu méně jako jednoduchou „ztrátu kontaktu s realitou“ a více jako změnu velmi základních mechanismů, pomocí kterých mozek vytváří pocit, že jsme sami autory svého jednání, svých myšlenek a nakonec i vlastního života.

Pro více článků a osobních příběhů navštivte můj web. Odkaz najdete na mém profilu.