Když se vám vlastní život začne zdát jako film

Některé psychické zkušenosti se popisují velmi těžko. Když má člověk depresi, může říct, že je smutný, vyčerpaný nebo že necítí radost. Když prožívá úzkost, dokáže popsat strach, napětí nebo bušení srdce. U depersonalizace a derealizace ale často chybí slova, která by přesně vystihla, co se vlastně děje. Člověk může sedět doma ve svém obýváku, dívat se na svého partnera a současně mít zvláštní pocit, že se dívá na scénu z filmu. Ví, že je doma. Ví, kdo před ním stojí. Ví, že místnost je skutečná. Přesto všechno působí vzdáleně, ploše nebo podivně cize. Jindy se podobný pocit obrátí dovnitř. Člověk se dívá na vlastní ruce a připadá mu, že nejsou úplně jeho. Vnímá své tělo, ale jako by v něm nebyl tak docela přítomný. Slyší vlastní hlas, ale zní mu zvláštně. Přemýšlí, cítí emoce a jedná, přesto má pocit, že sám sebe pozoruje z určité vzdálenosti. A právě tato zvláštní zkušenost patří mezi důvody, proč mohou lidé s depersonalizací a derealizací dlouho hledat vysvětlení a někdy také správnou diagnózu.

Depersonalizace označuje především pocit odpojení od sebe samotného. Může se týkat vlastního těla, emocí, myšlenek nebo pocitu identity. Člověk může mít dojem, že je pozorovatelem vlastního jednání, že jeho tělo funguje automaticky nebo že emoce přicházejí jakoby z dálky. Derealizace se týká okolního světa. Prostředí může působit jako sen, kulisa, film nebo něco vzdáleného a neživého. Barvy mohou vypadat jinak, zvuky mohou znít nepřirozeně, lidé kolem mohou působit zvláštně odtažitě. Tyto dva prožitky se často objevují společně, ale nemusí být vždy stejně intenzivní. Důležitá je ještě jedna věc, která odlišuje depersonalizaci a derealizaci od některých psychotických stavů. Člověk si zpravidla zachovává schopnost rozpoznat, že jeho prožitek je změněný. Může říkat: „Vím, že svět je skutečný, ale připadá mi neskutečný.“ Právě tento rozpor mezi tím, co člověk rozumově ví, a tím, co subjektivně prožívá, bývá jednou z nejvíce zneklidňujících částí celé zkušenosti.

Krátkodobý pocit odcizení od sebe nebo okolí přitom není tak vzácný, jak by se mohlo zdát. Výzkumy ukazují, že přechodné depersonalizační a derealizační zkušenosti se mohou objevit i u lidí bez psychiatrické diagnózy, například při silném stresu nebo po traumatické události. Systematický přehled epidemiologických studií zjistil, že klinicky významné poruchy spojené s depersonalizací a derealizací se v populaci pohybují přibližně kolem jednoho až dvou procent, zatímco krátkodobé zkušenosti jsou mnohem častější. Novější systematický přehled zaměřený přímo na depersonalizačně-derealizační poruchu odhadl výskyt v obecné populaci zhruba kolem jednoho procenta, přičemž u lidí s jinými duševními poruchami jsou čísla výrazně vyšší. To znamená, že nejde o exotický fenomén, který se týká několika málo lidí. Přesto o něm většina veřejnosti téměř nic neví a mnoho lidí, kteří ho zažívají, vůbec netuší, že pro něj existuje odborný název.

Právě neznalost může celý problém ještě zhoršit. Představme si člověka, který poprvé zažije derealizaci. Sedí v tramvaji a najednou má pocit, že všechno kolem něj vypadá podivně. Lidé vypadají skutečně, ale zároveň jako postavy ve filmu. Zvuky jsou trochu vzdálené. Ulice, kterou zná celý život, mu připadá cizí. Neví, co se děje. První myšlenka může být, že se zbláznil. Druhá, že přichází o kontakt s realitou. Třetí může být strach, že tento stav už nikdy neskončí. Člověk začne sledovat vlastní vnímání, kontrolovat, jestli je svět opravdu skutečný, a porovnávat současný pocit s tím, jak se cítil před několika minutami. Čím více se na tento zvláštní stav soustředí, tím výraznější může být. Z nevysvětlitelného pocitu se tak snadno stane zdroj další úzkosti a úzkost může následně samotné symptomy ještě zesílit.

Právě tento mechanismus je zajímavý z pohledu psychologického výzkumu. Jedna z vlivných kognitivně-behaviorálních koncepcí předpokládá, že při depersonalizaci a derealizaci může hrát roli nejen samotná změna prožívání, ale také způsob, jakým ji člověk interpretuje a jakou pozornost jí věnuje. Pokud si člověk všimne, že jeho svět působí neskutečně, začne tento pocit kontrolovat. Zkouší, zda je stále přítomen. Porovnává různé situace. Sleduje své tělo. Kontroluje vlastní emoce. Ptá se sám sebe, jestli se cítí „normálně“. Paradoxně tím může věnovat změněnému prožitku stále více pozornosti. Zkušenost, která mohla původně trvat několik minut, se začne stávat hlavním předmětem pozorování. Vzniká začarovaný kruh, ve kterém zvláštní pocit vyvolá obavu, obava zvýší pozornost a zvýšená pozornost způsobí, že člověk vnímá změnu ještě intenzivněji.

Neurověda se v posledních desetiletích snaží pochopit, proč vůbec takový stav vzniká. Jedna z důležitých teorií pracuje s představou změněné komunikace mezi oblastmi mozku, které se podílejí na emočním prožívání, a oblastmi, které pomáhají regulovat a vyhodnocovat naše zkušenosti. Jednoduše řečeno, mozek může v určitých situacích začít příliš silně regulovat emoční reakci. Člověk pak může být schopen rozpoznat, že se něco děje, ale jeho emoční systém na to nereaguje obvyklým způsobem. Vidí například smutnou situaci, rozumově chápe, že by měla vyvolat emoci, ale uvnitř se nic výrazného neděje. Právě tento fenomén se v odborné literatuře někdy popisuje jako emoční otupení nebo deaffektualizace. Neznamená to, že člověk žádné emoce nemá. Spíše se mění jejich přístupnost a způsob, jakým jsou subjektivně prožívány.

Zajímavé je, že tento mechanismus může souviset s tím, jak mozek reaguje na extrémní stres. Když organismus vyhodnotí situaci jako příliš zatěžující, není vždy nejlepší strategií zůstat plně ponořený do každého pocitu. V některých podmínkách může dojít k určitému odpojení od emočního prožívání. Taková reakce může být krátkodobě užitečná. Pokud člověk musí fungovat v situaci, která je psychicky extrémně náročná, určitá míra odstupu může umožnit pokračovat v činnosti. Problém nastává, pokud se tento způsob zpracování stane příliš silným, začne se objevovat i mimo původní nebezpečí a člověk nad ním ztratí kontrolu. Výzkum proto spojuje depersonalizaci a derealizaci s traumatem, úzkostí, panickými stavy, depresí i dlouhodobým stresem. Současně ale není možné říct, že každá depersonalizace vzniká v důsledku traumatu. Mechanismus je pravděpodobně mnohem složitější a různí lidé se k podobnému prožitku mohou dostat různými cestami.

Další důležitou oblastí výzkumu představuje takzvaná interocepce, tedy schopnost mozku vnímat a interpretovat signály přicházející z vlastního těla. Každou sekundu přichází do mozku obrovské množství informací o srdečním rytmu, dýchání, napětí svalů, teplotě, žaludku nebo poloze těla. Většinu z nich si vědomě neuvědomujeme. Přesto ovlivňují naše prožívání. Když se například rozběhne srdce, tělo se napne a dech se zrychlí, mozek tyto signály interpretuje v kontextu situace. U depersonalizace a derealizace se zkoumá možnost, že integrace těchto vnitřních signálů s informacemi z okolního světa není zcela obvyklá. Člověk pak může mít pocit, že jeho tělo není úplně jeho nebo že mezi ním a světem vznikla podivná vzdálenost. Systematický přehled elektrofyziologických studií dokonce označil narušení integrace interoceptivních a exteroceptivních signálů za jednu z důležitých oblastí budoucího výzkumu.

Právě tady se dostáváme k něčemu, co je pro pochopení depersonalizace velmi důležité. Pocit, že jsme sami sebou, nevzniká pouze z myšlenky „jsem Jiří“ nebo „jsem Petr“. Vzniká také z nepřetržitého propojení těla, emocí, vzpomínek, smyslových vjemů a jednání. Většinu času jsou tyto informace spojeny natolik dobře, že je vnímáme jako jednu samozřejmou zkušenost. Moje ruka patří mně. Moje tělo se pohybuje se mnou. Moje emoce jsou moje. Místnost, ve které stojím, je součástí světa, který považuji za skutečný. Pokud se některé z těchto spojení začnou měnit, může se změnit i samotný pocit přítomnosti. Člověk nemusí přijít o schopnost logicky uvažovat. Může pouze přestat svět a sebe sama prožívat způsobem, na který byl zvyklý.

Právě proto je depersonalizace tak často zaměňována s psychózou. Člověk řekne, že svět není skutečný, a okolí si může automaticky představit blud. Jenže mezi větami „svět mi připadá neskutečný“ a „svět skutečný není“ je zásadní rozdíl. U depersonalizace a derealizace bývá zachováno takzvané testování reality. Člověk může být vyděšený tím, jak svět vnímá, ale současně si uvědomuje, že změna pravděpodobně probíhá v jeho vlastním prožívání. Může říct: „Vím, že můj byt vypadá stejně jako včera, ale dnes mi připadá úplně cizí.“ To je jiná zkušenost než pevné přesvědčení, že byt byl skutečně nahrazen kulisou nebo že všichni lidé kolem něj jsou pouze herci. Hranice mezi jednotlivými stavy však není vždy jednoduchá a depersonalizace či derealizace se mohou objevovat také u lidí s psychózou. Proto není možné stanovit diagnózu podle jedné věty nebo jednoho zvláštního pocitu.

Výzkum z posledních let navíc ukazuje, že depersonalizace a derealizace nejsou jen doprovodným příznakem úzkosti nebo traumatu. Mohou představovat samostatný klinicky významný problém a zároveň se objevovat napříč různými diagnózami. Novější přehled, který zkoumal depersonalizační a derealizační zkušenosti u lidí s psychózou, úzkostnými a depresivními poruchami, upozorňuje, že tento fenomén může být takzvaným transdiagnostickým cílem. Jinými slovy, podobný typ prožitku může existovat u různých duševních onemocnění a jeho pochopení může být důležité bez ohledu na původní diagnózu. Výzkumníci zároveň upozorňují, že oblast je stále nedostatečně prozkoumaná a že pro depersonalizaci a derealizaci zatím neexistuje jednoduchý, univerzálně účinný způsob léčby.

To je ostatně další zajímavá část celého příběhu. Přestože se o depersonalizaci a derealizaci ví už dlouho, výzkum je stále překvapivě malý. Systematický přehled léčby publikovaný v roce 2024 upozornil na nedostatek kvalitních studií. Existují práce zabývající se psychoterapií, farmakologickou léčbou i různými neuromodulačními přístupy, ale důkazová základna je ve srovnání s depresí nebo úzkostnými poruchami podstatně menší. Jedna menší studie zaměřená na kognitivně-behaviorální terapii přinesla povzbudivé výsledky, ale její velikost sama o sobě nestačí k tomu, abychom mohli mluvit o definitivně ověřené léčbě. To je důležité říct nahlas, protože lidé s depersonalizací často hledají na internetu jednoduchou odpověď a mohou narazit na sliby různých „technik“, které údajně stav okamžitě odstraní. Současný výzkum takovou jistotu bohužel nenabízí.

Mnohem užitečnější je proto pochopit, co může stav udržovat. U části lidí hraje významnou roli úzkost. Čím více se člověk bojí, že se jeho zvláštní prožitek nezmění, tím více sleduje vlastní stav. Čím více ho sleduje, tím více si všímá každé odchylky. A čím více si jí všímá, tím těžší je nechat ji jednoduše odeznít. To neznamená, že si člověk symptomy vytváří vlastními myšlenkami. Pocit neskutečnosti je skutečný a může být velmi intenzivní. Znamená to pouze, že způsob, jakým na něj člověk reaguje, může ovlivnit jeho další průběh. Právě proto se psychoterapeutické přístupy nesoustředí jen na samotný symptom, ale také na katastrofické interpretace, nadměrné sledování prožitku, vyhýbání se situacím a další mechanismy, které mohou problém udržovat.

Z vlastní zkušenosti s psychickým onemocněním znám hlavně jinou podobu změněného prožívání reality. Během psychózy jsem zažíval velmi silný pocit, že okolní svět obsahuje významy a souvislosti, které ostatní nevidí. Nebyla to zkušenost „svět vypadá jako film“. Bylo to něco jiného. Realita byla až příliš intenzivní a události působily nabitě významem. Když dnes čtu o depersonalizaci a derealizaci, fascinuje mě právě opačný pól zkušenosti. Člověk může mít zachované logické uvažování a vědět, že svět je skutečný, ale přesto ho nedokáže takto prožívat. Jeden stav může přidávat význam tam, kde by za běžných okolností nebyl. Druhý může naopak ubrat pocit živosti, blízkosti a osobní přítomnosti. Oba nám připomínají, jak moc náš každodenní pocit reality závisí na tom, jak mozek skládá dohromady informace přicházející z těla, smyslů, emocí a vlastní mysli.

Možná právě proto je tento fenomén tak zajímavý i pro lidi, kteří žádnou podobnou zkušenost nikdy neměli. Všichni máme pocit, že svět kolem nás je jednoduše skutečný a že jsme přirozeně přítomní ve vlastním životě. Nad tím se nezamýšlíme, protože k tomu není důvod. Nevidíme práci mozku, která tuto zkušenost každou sekundu vytváří. Depersonalizace a derealizace nám tento mechanismus ukazují ve chvíli, kdy přestane fungovat tak samozřejmě jako dříve. Najednou se objeví otázka, kterou si zdravý člověk prakticky nikdy nepoloží: Proč se cítím jako já? Proč mi připadá, že toto tělo je moje? Proč mi tento pokoj připadá skutečný? A co se stane, když některé z těchto pocitů na chvíli zmizí?

Na depersonalizaci a derealizaci mě proto nejvíc fascinuje skutečnost, že mohou člověka připravit o něco, co jsme zvyklí považovat za samozřejmost, aniž by mu zároveň vzaly schopnost rozpoznat realitu. Člověk může vědět, že sedí ve svém bytě, a přesto mít pocit, že se dívá na vlastní život přes sklo. Může vědět, že jeho ruka je jeho, ale chvílemi ji vnímat zvláštně cize. Může milovat své blízké a současně cítit, že emoce, které k nim normálně přicházejí automaticky, jsou najednou vzdálené. Pro okolí je to velmi těžko představitelné, protože zvenčí může člověk působit téměř normálně. Právě to je jeden z důvodů, proč bývá tato zkušenost tak osamělá. Člověk se může cítit odpojený od světa, který všichni ostatní vnímají jako samozřejmý, a přitom nemá jednoduchý způsob, jak jim vysvětlit, co se s ním děje.

Depersonalizace a derealizace nám nakonec ukazují něco mnohem obecnějšího o lidském mozku. Realita, kterou každý den prožíváme, není pouze soubor informací přicházejících zvenčí. Je to výsledek nepřetržité práce mozku, který spojuje smyslové podněty, tělesné signály, emoce, vzpomínky, očekávání a pocit vlastního já do jedné souvislé zkušenosti. Většinu času je tato konstrukce natolik přesvědčivá, že o ní vůbec nevíme. Když se některé její části rozpojí, může se objevit pocit, že člověk sleduje svůj vlastní život zvenčí nebo že svět kolem něj ztratil svou samozřejmou skutečnost. Neznamená to automaticky, že člověk ztrácí rozum nebo kontakt s realitou. Někdy se změnilo něco mnohem subtilnějšího: způsob, jakým mozek dovoluje člověku cítit, že je skutečně přítomný ve světě, ve vlastním těle a ve vlastním životě.

Pro více článků a osobních příběhů navštivte můj web. Odkaz najdete na mém profilu.