Článek
Název zní možná hanlivě, ale ve skutečnosti si je kupovali právě proto, že se z nich dozvěděli, co se kolem jejich bydliště děje, jaké akce budou, našli v nich fotografie sousedů i svých, mohli si do nich postěžovat na nepravosti obecních zastupitelů i vyvěsit památeční fotku zemřelých.
Roky jsem v takových novinách pracovala. A i když jedny patřily Němcům, nikdy se nám do obsahu nepletli. Žádného z majitelů jsem nezahlédla ani koutkem oka, ba ani nikoho z nadřízené krajské redakce. Už tehdy živily noviny reklamy, takže ty zajímaly majitele i nadřízené víc než obsah článků.
Když jsem změnila povolání, dál jsem do „svých“ periodik občas přispěla nějakou tou fotkou ze života naší obce nebo stížností občana „na vrchnost“. Dělala jsem to zdarma, pro radost spoluobčanů, ani jsem nechtěla vlastní podpis pod příspěvkem. Jenže periodika postupně přestala mé podněty otiskovat a zpracovávat.
Bylo mi to divné - vždyť my jsme byli v redakci rádi za každé avízo nějaké zajímavosti či kauzy. Takové podněty nám ušetřily dost práce a starostí, čím zas dnešní vydání naplníme. Jak to, že dnešní redaktoři nemají zájem, vrtalo mi hlavou. A tak jsem na nejbližší akci jednoho polapila a rovnou se ho zeptala. Rozpačitě krčil rameny a uhýbal očima. „Však víte, že nás živí reklama. A ta ukousla další stránku obsahu. Příspěvky lidí se tam prostě už nevejdou,“ objasnil nakonec.
Po nějakém čase v nedalekém městečku zpoplatnil obecní úřad stání u nádraží. Jak obyvatelům, tak cestujícím. A to na stovku za den. Když dojíždíte denně do práce, stálo by vás tak parkování přes dva tisíce měsíčně. A proč mají platit domácí, když v jiných částech obce obyvatelé neplatí nic? Kontaktovala jsem tamní starostku a spor jsem celý sepsala a odeslala do všech místních periodik i televize s dostatkem, že je to velmi zajímavá kauza a že mohou můj materiál použít celý, jak je, nebo jen jako podklad pro vlastní investigaci.
Plynuly dny a týdny a nikdo se mi neozval. V žádném osloveném periodiku se o případu nezmínili. A tak jsem se vydala do redakcí. Mladí redaktoři (staré už nikde nenajdete) si mě přehazovali jak horký brambor. Až jeden byl konečně ochoten nahlas říci důvod: „Helejte, víte, že žijeme z reklam. Jenže těch na okrese zas tolik není. Takže jsme museli o příspěvek požádat města a obce. Fungujeme vlastně jen díky jim. Tudíž proti nim prostě nepůjdem!“
Takže, vážení a milí čtenáři - takhle to funguje. A jestli si myslíte, že jen v rámci „okresních drben“, tak jste velmi naivní! Dnes už si na vrchnost můžeme stěžovat asi jen na té pověstné lampárně!
