Článek
Tentokrát se ale moderátorka opravdu snažila. Možná proto, že zvolené téma bylo třaskavé a hosty prý musela k účasti dost přemlouvat. Na téma „pomáhat i nadále Ukrajině - ano či ne“ přišel za „ano“ debatovat bývalý ministr zahraničí Jan Lipavský, Vladimír Baar - kulturní geograf a profesor na VŠ, a za veřejnost podnikatel a občanský aktivista Jakub Semerád. V protistraně stál za pultíkem poslanec Jindřich Rajchl, bezpečnostní expert Jaroslav Štefec a za veřejnost usedla do hlediště advokátka Klára Samková. Takže jsem se při tomto složení ani nedivila, že diskuse na sociálních sítích byly plné hlášek „na tu hrůzu nekoukám, ale tentokrát udělám výjimku“.
V diskusi na sebe narazily dvě teorie. Prní tu panovala předchozí volební období a vychází z předpokladu, že Putin chce dobýt celou Ukrajinu a Evropu nádavkem taky. Z toho plyne to neustále proklamované „Ukrajinci bojují za nás“ a až servilní postoj sebeodevzdání státní kasy Ukrajině. Proti této teorii teď byla konečně nahlas vyslovena druhá, která pod hrozbou trestnosti nebyla do voleb vyslovována nahlas. (Možná proto tak velký zajem konkrétně o tento díl).
Oponenti dosud preferovaného narativu tvdí, že Putin nechce a ani nemá kapacity dobýt celou Ukrajinu, natož Evropu, a dokládají to prohlášením šéfky tajných služeb USA i dosavadním vývojem na bojišti. Z toho důvodu jsou proti jakékoli pomoci, vyjma humanitární, a poukazují na to, že dodávání zbraní a peněz (na Ukrajině navíc rozkrádaných) jen prodlužuje utrpení obyčejných lidí v dávno prohrané válce, ztráty životů i území.
Bez mučení přiznávám, že jsem zastáncem této teorie. Nebyla jsem tedy ani tak zvědavá na argumenty pana Rajchla nebo Štefce (znám je dobře). Více mě zajímalo, jak na ně budou reagovat zastánci bezbřehé a nekonečné pomoci. A - byla jsem zklamaná⁸. Poslanec Lipavský jen deklaroval milionkrát omleté fráze o nutné vzájemné pomoci, o vyšších hodnotách, nutném vděku Ukrajincům. Profesor Baar argumentoval tak chabě a šroubovaně, že jsem nechápala, jak může vůbec být profesorem. Advokátka Samková mu dokonce jedovatě sdělila, že dle jeho logiky by byl Henleinův boj za sudety spravedlivým osvobozeneckým povstáním. A podnikatel Semerád byl tak pln strachu z Ruska, že obdivuji, že vůbec dokáže podnikat.
Všem třem bylo jedno společné: neustále nazývali oponenty proruskými a jejich zdroje důkazů označovali za ruské dezinformační kanály. Velmi připravený poslanec Rajchl jim však ukazoval vyjeté statě ze Seznamu i Novinek cz. a když se jich ptal, zda i tyto zdroje považují za ruské, zírali dosti zaskočeně. Zmatený a věčně vyděšený podnikatel Semerád neuznal jako důkaz ani webové stránky šéfky amerických tajných služeb nebo známé noviny The New York Times a pořád dokola drmolil o ruských dezinformacích.
Z řad diváků se pak ještě přihlásil podporovatel pomoci - Jan Nekolný, mladý muž, možná dokonce student. Vytáhl argument předchozí vlády o tom, jak se nám tu Ukrajinci vyplácejí. „Je to jasný důkaz, protože jsou to oficiální údaje ministerstva práce a sociálních věcí!“ Zapomněl ovšem dodat, že zpracované předchozím ministrem tak, aby podpořily narativ o nepostradatelnosti Ukrajiny a Ukrajinců. Marně mu Jindřich Rajchl ukazoval jediný list papíru s tabulkou o užitečnosti ukrajinců, který mu ministerstvo poslalo na oficiální žádost. Nad tabulkou se jasně skvěl nápis PREDIKCE, neboli předpoklad. Zkrátka odhad, žádná svatá pravda a ověřené údaje! „Začtěte se raději do této studie zpracované renomovaným zahraničním ústavem dle platných metod“, nabízel Rajchl mladíkovi poměrně tlustý spis. Mladík si však trval na pravdě pravdoucí od ministerstva.
V ten ráz jsem pochopila tu příchylnost mladých k bývalé vládě. Tihle nepopsaní lidé už nemají zkušenosti s životem v socialismu. Byli vychováváni s tím, že jsou naše budoucnost a naděje, s přehnaným sebevědomím a naší zbytečně velkorysou shovívavostí k jejich chybám. I jejich rodiče jsou mladí, takže jim nemohou o životě „za socíku“ mnoho říci. A bábu s dědkem přece nebudou poslouchat, vždyť ti staříci jsou škodná jejich blahobytu! Oni vůbec netuší, že politikům se nevěří. Že se nesmí věřit ani televizi, rádiu, ani institucím. A když se jednou nadchnou pro nějaký politický směr (třeba jen proto, že jim maže med kolem úst), drží se ho až zoufale a odmítají byť se jen zamyslet nad jiným přístupem.
S takovou se ovšem žadné diskuse a výměna názorů konat nemohou. Natož nějaké smíření rozdělené společnosti! Jestliže budeme člověka s jiným názorem považovat za nepřítele, pravdy se nedobereme.
