Článek
Schopnost empatie, soucitu a co je to druhová solidarita?
Také přemýšlíte, stejně jako já, v jak vysoké míře se na asociálních sítích sdílí příspěvky z nejrůznějších zvířecích útulků? O požadavcích na jejich podporu a péči.
A přemýšlíte i o tom, kam se poděly příspěvky z nejrůznějších lidských útulků? O stejné, ne-li vyšší potřebě a vyšších nároků na příspěvky a péči?
Hitler měl v oblibě psy.
Asi ne z útulku.
Jsem dezolát, ostatně stejně, jako většina spoluobčanů, kteří jsou vlastními společenskými elitami i vládou ČR označováni jako dezoláti.
Aniž by s tím dotčení lidé (rozuměj lidské bytosti se základními právy a svobodami), mohli cokoliv ve svůj prospěch udělat.
A změnit tak své postavení a podmínky pro život… spíše však živoření.
Společenské zařazení dezolát, si člověk nevybírá sám a už vůbec ne dobrovolně, či dokonce s pýchou a potěšením. Je tak označován s pohrdáním, odsouzením a posměchem, skupinami příslušníků tzv. lepší společnosti. Těch, co měli v životě více štěstí, než rozumu a daří se jim nesrovnatelně lépe, než zbytku společnosti.
Snad až na pár super vzácných lidských výjimek?!?
Do této situace je spíše takový člověk, později dezolát… méněcenný… určený k životu na okraji společnosti – ekonomicky, sociálně,… i přes vědomý a urputný odpor, dovlečen svou životní cestou (s chybějící stříbrnou lžičkou pod jazykem), která je cokoliv jiného, než procházka růžovým sadem.
Dezolát je člověk, který si plně uvědomuje tíživou a tvrdou realitu své momentální situace, věří v lepší budoucnost a použil pro její zlepšení všechny dostupné a povolené, zákonné prostředky a postupy. Jeho situace se přesto nijak nezlepšila.
Paradoxně, na této anabázi ((složitá cesta, spojená s bojem a překonáváním (mnohdy nepřekonatelných) překážek, nástrah a obtíží)), se životy těchto našich spoluobčanů stávají spíše ještě více neúnosnými, než byly (každý jedinec, usilující o změnu svých podmínek přestává být kompatibilní se systémem a určeným životním prostorem, společenskou vrstvou a příslušností).
Zjišťují, že tudy cesta a řešení nevedou – řešení individuální – slabé postavení na trhu práce, omezení ekonomické, společenské, mentální (víc hlav, víc ví).
Toto je bod, kdy, pokud občan až dosud neztratil poslední zbytky svého zdravého selského rozum a vůli k přežití, opouští „cestu osamělého bojovníka“ a začíná usilovat o sdružování s ostatními.
Na základě jejich svobodné vůle a racionálních rozhodnutí a přirozené lidské touze po klidu, jistotě a bezpečí a uplatňování základních lidských a občanských práv a svobod.
S ohledem na totální, absolutní nezájem celého zbytku společnosti (sociální vyloučení) – nejčastěji opět s dalšími dezoláty.
Hmotně i jinak zabezpečenému člověku nestojí mnohdy dezolát ani za pohled, natož třeba byť i jen zdvořilostní pozdravení, projevu empatie a solidarity a už vůbec ne – spolupráci.
Pokud se těm, několika málo z nich šťastnějším, podaří k sobě sehnat několik málo stejně šťastných nešťastníků, zažívají rozporuplné pocity štěstí v neštěstí :-)
A mají, za prvé, tendenci sdružovat se a organizovat, zakládat neformální organizace a hnutí a za druhé, dávají si za cíl již nikoliv prospěch osobní, ale dosáhnout takových celospolečenských změn, aby v jejich rámci a jejich působením dosáhli a pozitivně konstruktivním způsobem (všimněte si ostrého protikladu jednání s označením dezolát) změnili směr i kvalitu své životní osy a cesty – a dezoláty být pro společnost přestali.
Starajíce se o štěstí druhých (celé společnosti), nacházejí své vlastní.
Na základě své cesty životem a výsledným přeorientováním na společné hodnoty, kterým dali prioritu před ryze osobním prospěchem, se tak nakonec stávají nositeli oněch správných, vládou a společností požadovaných hodnot budování celé společnosti více, než členové politických uskupení a možná i celá vláda. Stávají se tak sice zneuznanými a ke škodě celé společnosti nevyužívanými průkopníky celospolečenského sociálního pokroku a pro společnost jsou tak mnohem užitečnější, než celý vládní kabinet, provládní společenské elity, všichni voliči menšího zla i celá státní správa.
Srovnejme jen pro zajímavost efektivitu všech dostupných prostředků – finančních, organizačních a správních – na straně jedné – té vládní i protektorsky provládní a druhé – té tzv. dezolátní a propastný rozdíl mezi vykázanými výsledky celospolečenské prospěšnosti .
Vládou a provládními elitami označovaní spoluobčané jako dezoláti, se svou činností všemožně snaží o to, aby se ze sociální a společenské vrstvy, odkud tzv. protivládní dezoláti pocházejí, co nejrychleji sami dostali a přestali tak, dle představ vyšší společnosti, mezi dezoláty patřit.
Jejich úsilí je však – jako osamocené, izolované a individuální – odsouzeno již předem k neúspěchu, nejen z těchto důvodů.
Mnohem více přitěžující je však všude přítomná tupá neúčast a špatně skrývaná nechuť, velmi často doplněná navíc urážkami, výsměchem a okázalým nezájmem, oněch všech bez rozdílu, lépe situovaných spoluobčanů – příslušníků elit.
Bez vzájemné spolupráce a aktivního zapojení právě vrcholných funkcionářských, politických, oborových i vzdělanostních elit, se těm občanům, co se sice na pomyslné dno již dostali, ale snaží se v rámci svých skromných prostředků a získaných dovedností, opět se aktivně postavit na vlastní nohy, jejich nezměrné a často i jalově promarněné úsilí, většinou bohužel nezdaří.
Je tu opět a zas, již odvěký boj, co svět světem stojí a jak praví Fiala – jsme ve válce – ale ve válce bohatých proti chudým.
Tato Fialova válka, vyhlášená obyvatelstvu sice veřejně, nikoliv však oficiálně, na začátku jeho jmenování do funkce premiéra ČR, má dva výsledné efekty či účinky.
Stoupající maximalizace mzdové minimalizace a cenová tvorba zboží, surovin a služeb, převádí setrvale veřejné prostředky státního rozpočtu – oběživo, peníze – směrem od těch nejchudších k těm nejbohatším.
Tam je efekt nejzřetelnější, střední příjmová třída se pohybuje již v ne tak vyhrocených parametrech.
Tím se docílí nejen rezignace řadových občanů a zaměstnanců na všechny civilizační benefity – důstojná a spravedlivá mzda anebo jiný příjem, základní občanská práva a svobody, viz Listina, doporučuji každému alespoň zběžně nahlédnout a prolistovat od začátku do konce – velice poučné.
Apatie a rezignace na tlak na zaměstnavatele pro adekvátní a hlavně pravidelné zvyšování příjmů je skoro nemyslitelná, když si člověk zuby nehty drží alespoň svou bídně placenou pozici v práci.
Vše je redukováno na snahu o holé přežití, v lepším případě na bezvýslednou snahu o udržení setrvalého životního standardu (strach a obavy ze ztráty mzdy i samotného zaměstnání) a díky pokračující a rostoucí chudobě i extrémní toleranci pro vše nezákonné a nemorální – stresory v práci, donášení, podrazy, pomluvy a urážky, dále v životě, lhaní, klamání, krádeže, prostituce, násilné tr. činy, podílení se na výrobě, distribuci a konzumaci návykových látek, vraždy a války, které jsou na jedné a téže úrovni.
Válka není a neměla by být zneužívána jako paušální omluva pro masové a sériové vraždění, plenění, loupení, mučení a znásilňování. Každý, kdo ve válce způsobí někomu újmu, měl by být souzen dle platných zákonů. Osnovatelé válek by měli mít přitěžující okolnosti pro činnost organizovanou a ve skupině.
Tak vzniká neustálý tlak na doplňování peněz na trhu, následně inflace a posléze hospodářská krize a vše souvisící… ideální řešení každé ekonomické krize je tvrdý reset a návrat na počátek – v historii i současnosti nejužívanější prostředek je válka – se všemi škodami na majetku, zdraví i životech milionů řadových občanů – hrstky bohatých celého světa se válečné útrapy a ztráty nedotknou buď vůbec anebo jen opravdu s minimálními negativními dopady.
Snaha o udržení toku, oběhu peněz, od chudých k bohatým, musí být nejen neustále, vládnoucí mocí hrstky vyVOLENÝCH (na rozdíl od tzv. demokratické moci všeho lidu) udržována, ale musí mít i vzestupnou tendenci (dosahováno pravidelným a organizovaným zdražováním všeho a (ne)doplněna buď žádným anebo nevýrazným a navíc měsíce opožděným růstem mezd).
Bohatí si tak přisvojují, privatizují – bez omezení a kontroly spolupracující provládní elity - čím dál větší podíl z národního jmění, společného vlastnictví a chudí o něj naopak, v obráceném gardu (efekt spojených nádob a limitace peněz na trhu - každý vznik milionáře znamená na druhé straně vznik stovek a tisíců chudých obyvatel), čím dál rychleji přicházejí.
Chudí jsou následkem toho více a snáze ovladatelní a manipulovatelní a povolnější k ještě většímu propadu (?dobrovolnému přizpůsobení) důsledkům bídy a chudoby, k ještě většímu propadu do morálního bahna a k nezákonným aktivitám, šedé ekonomice, která jen opět umocňuje zrychlený transfer peněz k těm nejbohatějším v celé společnosti.
A tak to jde už od dob, kdy první člověk začal vlastnit toho druhého – prvobytně pospolná společnost a člověk jeskynní. Díky šedé kůře mozkové a polidštění opice manuální prací. Člověk je nejlítější z šelem. A není to jen ono otroctví. Je to i v naší neradostné současnosti i téměř každá zaměstnanecká pozice, nejen v korporátu.
Navíc se vzestupným trendem totální, absolutní závislosti na pravidelné výplatě mzdy a platu, jako jediného možného a dostupného zdroje pro obživu většiny z nás. Snad až na pár, čím dál víc vzácnějších, podnikatelských a OSVČ výjimek?!?
Závěrem - je jen pouze na nás, občanech – kdy začneme používat svůj důvtip a dovednosti a sjednoceným (všichni se všemi, vláda a parlament s občany, včetně všech dezolátů) a organizovaným úsilím si zajistíme, s dobrovolnou spoluprací Vlády a Parlamentu, tolik a tak dlouho, již 35 let očekávané zlepšení našich životů v této republice. Osamocené úsilí jakékoliv společenské skupiny či komunity, od společnosti izolované, přinese sice nadbytečný privátní prospěch pouze pár vyVOLENÝM, hrstce finančně a mocensky nejdravějších predátorů, celou společnost však tyto hospodářské výsledky vážně a od základu poškozují.
Pouhé další volby v pořadí, bez potřebných a nevyhnutelných změn celého systému – společenského, volebního, správního, apod. - očekávaný efekt obratu k lepšímu rozhodně nepřinesou.
Ty by efektivně mohl přinést až teprve - Občanský volební program a zákon - OVP&Z.
