Článek
Zatímco Marie Terezie byla toho názoru, že panovník by měl co nejvíce času trávit ve své vlasti a ideálně u dvora, její syn Josef II. to viděl jinak. Život ve Vídni ho k smrti nudil a považoval ho za velmi trapný a povrchní. Protože se zajímal o to, jak by mohl životy svých poddaných ovlivnit k lepšímu, často podnikal cesty, během kterých navštěvoval ty nejchudší oblasti země.
Nejrůznější rádcové sice panovníkům dodávali zprávy o poměrech v království, nicméně Josef II. se chtěl přesvědčit na vlastní oči, jak se lidu doopravdy vede. Proto se v roce 1766, kdy v Čechách vypukl hladomor, vydal na velkou cestu.
Historické zobrazení Josefa II. u Slavíkovic, zatímco zkouší tahat pluh.
S poddanými chtěl sdílet jejich každodennost
Ve zcela obyčejném voze taženém koňmi a s nejnutnějším vybavením se vydal na venkov, kde mohl vidět, v jak nevyhovujících podmínkách mnozí lidé žijí. Nevyhýbal se přitom ničemu. Když se mu u obce Slavíkovice na Vyškovsku rozbil vůz a jeho doprovod se jej snažil opravit, všiml si na poli u cesty oráče. Dal se s ním o řeči a dokonce si také vyzkoušel, jaké je tahat pluh. Podobných zážitků měl nepočítaně.
Jeho matka se mu snažila cesty rozmluvit a dokonce se mu je pokoušela zakázat. Na její slova ale nedbal a nadále vyjížděl mezi poddané. Někteří šlechtici se k němu dokonce připojili a rovněž ocenili detailnost zpráv, které na základě svých poznatků sepisoval.
Josef II. byl při cestování nezvykle skromný. Nocleh hledal po obyčejných hostincích, jindy vzal za vděk dokonce malým stanem a pytlem slámy místo matrace. Na přepych si skutečně nepotrpěl. Velmi brzy začal být tímto počínáním známý po celé Evropě.
Míra bídy Josefa II. šokovala
Dokonce během zahraničních cest budoucí císař vůbec nestál o pozornost. Než vstoupil do některé obce, obvykle vysílal posla, který by zajistil, aby si ho obyvatelé co nejméně všímali. Striktně odmítal, aby ho panovníci zemí, do kterých přijel, jakkoliv pompézně vítali, přál si zůstat v ústraní.
Co při svých výpravách zjistil? Mnohdy došel k závěru, že životní úroveň na venkově je skutečně tristní. Jako ukázka může velmi dobře posloužit úryvek z jeho zápisků. „Sedláci skutečně prožívají otrockou existenci, jsou vzpurní a tupí a špatně obdělávají svěřenou půdu. Jsou rachiticky vyhublí a oblečení v hadrech. Od dětství jsou nuceni k robotě. V chatrčích na spadnutí spí rodiče na slámě, nahé děti na širokých pásech hlíny. Nemyjí se, což podporuje šíření epidemií. Neexistuje lékař, který by se o ně staral,“ uvedl Josef II.
Když Marii Terezii konfrontoval se svými zjištěními, neskrývala sice panovnice zděšení, k žádným reformám ani jiné formě pomoci ji to ale nepřimělo. Naopak aktivně bojkotovala některé snahy svého syna o zlepšení situace.
Nakrmil hladové a spoustu peněz dal na charitativní účely
Jakmile Josef II. z Vídně do Čech vyrazil o čtyři roky později znovu, rozhodl se bídu vyřešit radikálně. Nechal otevřít sýpky šlechticů a obilí za symbolické ceny prodával potřebným. Neváhal dokonce část charity sponzorovat ze svých vlastních zdrojů, uvádí se například, že nechal nakoupit plátno pro tkalce.
Zašel ale ještě mnohem dál. Když se doslechl o příšerných podmínkách v brněnském vězení, okamžitě tam vyrazil a na hodinu se sám nechal zavřít. Tato hodina stačila k tomu, aby prohlásil, že byl posledním člověkem v těchto prostorách. Věznici nechal uzavřít.
Děsila ho také nedostupnost zdravotní péče, všudypřítomné nemoci, mouchy obtěžující nemocné a mizerná hygiena. Z toho důvodu ve Vídni založil Vídeňskou všeobecnou nemocnici, která byla prvním předobrazem moderních zdravotnických zařízení v Evropě.
Po smrti Marie Terezie se s reformami utrhl ze řetězu
V roce 1780 císařovna Marie Terezie zemřela a na trůn usedl Josef II. Během následujících deseti let vlády vydal více než šest tisíc nejrůznějších nařízení, v průměru vydával dvě denně. Zdaleka ne všechna tak byla precizně připravená, ale i přesto se alespoň některá zasloužila o významné zlepšení života v Česku.
Zkušenosti z venkova ho přiměly zrušit nevolnictví, dále zakázal cenzuru a vyhlásil právo na svobodnou volbu náboženského vyznání. Velkou novinkou bylo také zrušení trestu smrti. To bylo však v platnosti pouze do jeho smrti, poté byl nejvyšší trest opět obnoven, a to v případě velezrady.
Ještě za jeho vlády bylo zrušeno také nařízení, které zakazovalo pohřbívat v rakvích. Místo toho se měla těla ukládat do plátěných pytlů a poté ukládat do jam vysypaných vápnem. Důvod? Josef II. chtěl šetřit dřevo a stromy.
V bitvě s Turkem se Josef II. nakazil tuberkulózou.
O život ho předčasně připravil workoholismus
Na své ohromné zapálení nakonec doplatil. Kvůli častému sezení nad pracovním stolem nebo ve voze si vyseděl bolestivé hemoroidy a jeho tělo postupně chátralo vlivem nadměrné pracovní zátěže. Cestoval totiž i v zimě, mnohdy byl na nohou více než osmnáct hodin denně, a tak byl velice často nachlazený či jinak churavý.
Poté, co se účastnil bojů proti Turkům o Balkán, se císař s podlomeným zdravím nakazil tuberkulózou. Přestože mu lékaři předepsali klid na lůžku, na jejich rady nedbal a i přes záchvaty úporného kašle nadále neúnavně pracoval.
Během jediného roku vyhubl na kost a natolik sešel, že vypadal jako stařec, přestože mu ještě nebylo ani padesát let. Vykašlával krev a kvůli třesu v rukou se jeho podpis stal nečitelným. Jakmile věděl, že se blíží jeho poslední hodinka, nadiktoval instrukce pro svůj funus a dopis na rozloučenou. Krátce před smrtí jej ještě navštívil zpovědník.
Josef II. zemřel s pocitem, že toho pro svou zemi udělal málo, přestože nesporně zlepšil životy tisíců lidí. Jedna z jeho posledních vět tak téměř trhá srdce. Nic jsem neudělal, jen jsem chtěl," zašeptal z posledních sil.
Zdroje:
