Článek
V tu dobu ještě řada z nás vlastnila stařičké tatramatky, které byly velmi těžké a během provozu poskakovaly po koupelně. Na televizních obrazovkách se ale začaly objevovat barevné reklamy a uvolnění poměrů vedlo k tomu, že ze Západu postupně přicházelo zboží, na jeké jsme nebyli zvyklí. Týkalo se to i celého procesu praní prádla.
Vyprat prádlo bylo v minulosti často na celý den. Nejprve bylo potřeba vše namočit ve vaně a skvrny se mnohdy drhly ručně pomocí klasického mýdla na praní, obyčejně toho s jelenem. Světlé kousky mnohé hospodyňky vyvářely v hrncích rovnou na sporáku.
Pokud jste neměli štěstí a nemohli jste si dovolit první automatické pračky, nejspíš jste doma měli vířivou pračku Romo. Ždímání jste si za takových okolností museli odpracovat sami. K tomuto období nedílně patřila také prací soda a prací prášek značky Lanza, který se většinou sháněl velice obtížně.
Televizní reklamy byly notoricky známé
Ještě v osmdesátých letech se přitom běžně používaly přípravky jako Tix, Amo nebo Biomat, který proslul velmi ukřičenými televizními reklamami. „Úžasné, ještě nikdy jsem neviděla smějící se barvy,“ případně „Špína mizí a barvy se usmívají“ byly slogany, které byly notoricky známé.
Nových pracích prášků se ale v devadesátých letech na trhu objevilo mnoho. O pozornost zákazníků bojovaly převážně na televizních obrazovkách, a tak se předháněly, která bude mít tu nejlépe zapamatovatelnou reklamu.
Mnozí lidé si tak vybaví třeba prací prášek Palmex, v jehož spotech vystupovala populární postavička Palmex Mana. Pro opravdové fajnšmekry, kteří si chtěli dopřát něco exkluzivního, tu byly západní značky jako Ariel, Persil nebo dnes již neexistující Vizir.
Lepší prášek znamenal úsporu
Velkou výhodou bylo, že nové prací prášky byly poměrně dobře účinné i při praní na nižší teplotu, což potěšilo nejedno šetřivé srdce. Kromě toho voněly lépe a silněji, než prostředky, které se v Československu prodávaly dosud.
Pochopitelně nesmíme zapomenout také na aviváže. Hebkost prádla byla zkrátka pro řadu žen velké téma. Ty, které měly děti, si často kupovaly Azurit, a to proto, že v reklamě vystupova huňatý modrý králík. Dostupný byl ale také Silan nebo Lenor, které se prodávají dodnes. Dostupné byly kupodivu dokonce i prací gely, nicméně šlo o opravdu luxusní zboží, které si mohl koupit jen málokdo.
Pračky čekala dlouhá cesta
Vývoj pracích prostředků se sice kupředu posouval rychle, s pračkami samotnými to ale až tak slavné nebylo. V devadesátých letech ve většině koupelen stály modely Tatramat 241 nebo 245.
Kromě toho, že byly velice těžké a skákaly po koupelně, byly také velmi hlučné. Dívat se na televizní zprávy a prát současně tak bylo v podstatě vyloučené. Měly ale jednu velkou výhodu, jejich mechanismus byl velmi jednoduchý, a tak si je zvládla většina lidí opravit svépomocí.
Ve druhé polovině devadesátek se ale na trhu objevily moderní automatické pračky známých značek jako třeba Whirlpool, Zanussi nebo Indesit. Na rozdíl od svých předchůdkyň měly přední plnění, nižší spotřebu vody a nenadělaly tolik hluku.
Zdroje:
