Článek
Rodičům jde dnes při návštěvě papírnictví hlava kolem z nepřeberného množství nejrůznějších druhů psacích potřeb, sešitů a výtvarných pomůcek. Za socialismu jsme zdaleka tolik na výběr neměli a spokojit jsme se zpravidla museli s jednou z pouhých několika možností.
Legendární flusačka
Jednou z věcí, která žádnému školákovi nemohla chybět, byla takzvaná versatilka. Šlo o kovovou plnící tužku, která se vyráběla v továrně Koh-i-noor. Mladším dětem nejspíš připadala trochu těžká, na druhou stranu nebylo nutné ji neustále ořezávat.
Pokud člověk odšrouboval vrchní tlačítko, které sloužilo k vysouvání tuhy, na opačném konci bylo miniaturní ořezávátko, pomocí kterého šlo tuhu jednoduše upravit.
Největší zábava byla ale s touto psací potřebou paradoxně o přestávce. Stačilo ji zkrátka rozšroubovat a plechovou trubičku jste mohli použít jako zbraň ke střelbě papírových kuliček. Právě odtud se také vzal lidový název „flusačka“.
Verzatilka neboli flusačka byla téměř kultovní záležitost.
Bez pijáku to nešlo
Další nezbytnou výbavou byl také piják. Obvykle šlo o silný papír v růžové nebo žluté barvě, který býval součástí každého nově zakoupeného sešitu. V době, kdy děti píší ve škole převážně kuličkovými pery, už pochopitelně ztratil opodstatnění. V minulosti ho ale potřeboval každý.
Jakmile učitelka usoudila, že žáček již zvládl krasopis dostatečně na to, aby mohl obyčejnou tužku vyměnit za plnící pero, bez pijáku to zkrátka nešlo. Bylo potřeba si ho při psaní do písanky položit pod ruku. Pokud by inkoust udělal kaňku, piják ji zkrátka vsákl a nestalo se, že by byla najednou celá stránka promáčená.
Čínské pero pro frajery
K plnícímu peru potřeboval žák také bombičky. Ty se jednoduše zatlačily dovnitř pera a jakmile byly prázdné, vyměnily se za nové. Kromě klasických modrých náplních se později začaly objevovat také bombičky s černým inkoustem. Na přelomu tisíciletí ale existovaly také nejrůznější barevné varianty nebo dokonce bombičky s ovocnou vůní.
Starší žáci ale za socialismu většinou toužili po čínském plnícím peru. To bylo většinou tmavě zelené nebo vínové, mělo zlaté víčko a krytý hrot. Kromě toho, že psalo velmi tence, vypadalo také opravdu luxusně a kdo ho měl, najednou si připadal dospěle.
Nevýhodou bylo, že se „číňan“ musel plnit inkoustem přímo z kalamáře, což byla mnohdy poněkud špinavá práce. Hrot navíc obvykle vydával velmi nepříjemný skřípavý zvuk, který doháněl kantory k šílenství. Být stylový ale zkrátka mělo přednost.
Voňavé gumy znamenaly frajeřinu
Další věcí, kterou školáci milovaly, byly gumy na gumování. Většina lidí si asi představí klasickou bílou gumu s obrázkem slona, tak ale většinou sloužila skutečně pouze ke gumování.
K čemu jinému by ale měla mazací guma sloužit? Pochopitelně k frajeření a zlepšování společenského statusu ve třídě. Barevné gumy s obrázky, ve tvaru ovoce nebo zvířátek, případně dokonce voňavé byly na ozdobu a děti si je mezi sebou o přestávkách často vyměňovaly.
Ve skutečnosti sice většinou gumovaly špatně a dělaly šmouhy, ale to nikomu nevadilo. K jejich původnímu účelu by je totiž žádný školák dobrovolně nepoužil, protože šlo o malý poklad.
Zdroje:
