Článek
Největší rozdíl oproti dnešnímu důchodu byl za socialismu samotný věk odchodu do důchodu. Muži zpravidla odcházeli do penze v šedesáti letech. Ženy měly hranici ještě nižší a závisela na počtu vychovaných dětí. Matka čtyř dětí tak mohla skončit v práci už kolem třiapadesáti let. Z dnešního pohledu, kdy se důchodový věk postupně posouvá a řada lidí nevěří, že je vůbec nějaká penze čeká, to působí jako naprosté scifi.
Pro fungování rodin to byl velice podstatný fakt. Mnoho dětí mohlo trávit celé dny s prarodiči, kteří na ně měli dostatek času. Dnes není neobvyklé, že babičky vnoučata nehlídají, protože samy chodí do práce a někdy dokonce pečují o své staré rodiče.
V potaz ale musíme vzít fakt, že mnoho lidí tenkrát vykonávalo fyzicky mnohem náročnější zaměstnání než dnes. Práce v hutích, dolech, továrnách nebo zemědělství jednoduše tělo opotřebila výrazně víc, než práce v kanceláři. Existovaly navíc zvýhodněné pracovní kategorie, díky nimž mohli někteří zaměstnanci odejít do důchodu ještě dříve. Stát tím reagoval na skutečnost, že mnoho profesí výrazně zkracovalo pracovní schopnost člověka.
Babička vyzvedává vnuka z jeslí.
Důchody byly malé, ale nebylo za co utrácet
Samotná výše důchodu ale nebyla nijak oslnivá. Důchodci sice nemuseli řešit dnešní ceny energií nebo tržní nájemné, zároveň však měli velmi omezené možnosti, za co své peníze utratit. Nabídka obchodů byla podstatně chudší, mnoho výrobků bylo nedostatkových a na některé věci se čekalo celé měsíce. Peníze tak nehrály vždy stejnou roli jako dnes. Když nebyla lednička, pračka nebo automobil k sehnání, vyšší úspory samy o sobě problém nevyřešily.
Mnoho lidí jako jednu z hlavních výhod socialismu zmiňuje levné bydlení. Nájemné bylo regulované a představovalo jen malou část měsíčních příjmů. Neznamená to ale, že si lidé mohli svobodně vybrat, kde budou bydlet. Byty byly převážně státní nebo družstevní a jejich přidělení často záviselo na pořadnících, zaměstnavateli nebo místních úřadech. Čekání na vlastní byt mohlo trvat i řadu let a nebylo nic neobvyklého, že se v jednom nevelkém bytě tísnily třeba tři generace jedné rodiny.
Jinak fungovala také zdravotní péče. Léčba byla dostupná bez přímých plateb a řada dnešních seniorů na ni vzpomíná v dobrém. Současně ale moderní léky, diagnostické metody nebo špičkové přístroje nebyly zdaleka tak dostupné jako dnes. Mnohá onemocnění, která jsou dnes běžně léčitelná, tehdy znamenala mnohem větší problém.
Ani po odchodu do důchodu mnoho lidí nepřestávalo pracovat. Někteří si chtěli přivydělat, jiní zůstávali aktivní proto, že jejich zkušenosti byly pro podnik stále cenné. Přivýdělek však podléhal pravidlům a při vyšším výdělku mohlo dojít ke krácení některých dávek nebo důchodu.
Důchodci byli více společenští
Život seniorů byl mnohem více komunitní, než jsme zvyklí dnes. Na lavičkách před paneláky sedávaly skupinky důchodců, na zahrádkách se pěstovala zelenina a chaty či chalupy byly o víkendech plné prarodičů s vnoučaty. Mnoho jiných aktivit totiž na výběr nebylo, cestování do zahraničí bylo omezené, internet neexistoval a nabídka volnočasových aktivit také nebyla zcela nekonečná.
V potaz musíme vzít také jednu podstatnou věc. Dnešní lidé se v průměru dožívají mnohem vyššího věku než generace za socialismu. Důchod proto pobírají o řadu let déle. Zatímco dříve mohl člověk strávit v penzi deset až patnáct let, dnes není výjimkou dvacet nebo i třicet let. Právě prodlužování délky života je jedním z hlavních důvodů, proč se důchodový systém musel postupně měnit.
Zatímco v minulosti byl důchod relativně krátkým obdobím, které člověk už tak nějak „doklepal“, dnes představuje celou novou životní etapu, během které je možné zůstat aktivní, věnovat se tomu, na co během pracovního života nebyl čas nebo třeba cestovat. Pro společnost to ale znamená výzvu, na kterou zatím ne vždy umíme adekvátně reagovat. Je totiž nutné zabývat se nejen mladými lidmi, ale také potřebami početné skupiny těch starších.
Zdroje:
