Článek
Na začátku léta roku 1431 byla vyhlášena čtvrtá křížová výprava. Vojsko se sbíralo už od jara a hodlalo změřit své síly s husity, kteří byli z pohledu církve pochopitelně heretici. Podle kronik, které do jedné publikace Staré letopisy české sjednotil František Palacký, mělo být křižáků dokonce 130 tisíc.
Možná si říkáte, proč to všichni ti vojáci vlastně dělali? Motivace zde byly poměrně jednoduché. Kromě toho, že účast na kruciátě znamenala možnost výdělku, byly zde ještě jiné, duchovní důvody. Za úspěšnou svatou válku totiž papež křižákům sliboval odpuštění hříchů a přímou cestu do nebe. Již 20. března ostatně papež vyhlásil pro všechny, kdo se zapojí, odpustky. Není proto vůbec divu, že se často přihlásili takoví muži, kteří odpuštění skutečně potřebovali.
Bitva u Domažlic tak docela bitvou nebyla. Na boj došlo jen okrajově.
Křižáci se snažili napodobit husitský způsob boje
Husité tou dobou už deset let vzdorovali nejen katolické církvi v čele s papežem, ale také králi Zikmundovi Lucemburskému, ze kterého si vůbec nic nedělali. Vojsko, které se na ně řítilo, ale bylo dobře připravené, protože si vzalo k srdci důvody předchozích porážek.
Aby toho nebylo málo, rozhodli se v duchu hesla „kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti“ okopírovat některé osvědčené taktiky samotných husitů. Kromě obrněné jízdy a pěchoty si tak do českého království přivezli i tisíce vozů. Ty měly jednak zásobovat vojsko, jednak později posloužit ke stavbě vozové hradby.
Původně měl v čele této křížové výpravy stát sám král Zikmund, tomu se do toho ale příliš nechtělo, a proto se této obrovské pocty raději s díky diplomaticky vzdal. Nahradil ho tak Fridrich Braniborský a kardinál Julián Cesarini.
Nepřítel byl tak pomalý, že se husité museli stáhnout kvůli zásobování
Křižáci se nejprve ležérním tempem shromáždili v bavorském Weidenu. Trvalo jim to tak dlouho, že mezitím husity postihly potíže se zásobováním, a tak se museli ze západních Čech stáhnout blíž k Praze.
Hranice křižáci překročili dne 1. srpna 1431 a překvapilo je, že nenarazili na větší odpor. Začali proto rovnou obléhat Domažlice. Tehdy se husité zvedli, sebrali svých přibližně 40 tisíc bojovníků, kteří tábořili kolem Berouna a vydali se na cestu. Za dva dny ušli 75 kilometrů směrem ke křižákům.
Dne 14. srpna si to tak směrem od Chotěšova hasili přímo k obleženým Domažlicím, jejichž dobytí by jim značně znepříjemnilo následnou obranu. Proto bylo prioritou, aby se tak nestalo.
Ve vojsku křižáků zavládla panika
Kolem obležených Domažlic a obcí Kout na Šumavě a Kdyně se toho dne snažili křižáci postavit vozovou hradbu a zaujmout výhodnou bojovou formaci. Příliš se jim to ale nedařilo, protože v oblasti je značně kopcovitý a nepřehledný terén. Jednotlivé oddíly spolu navíc komunikovaly tak mizerně, že to mezi vojáky vyvolalo spíše paniku.
Sotva dokončili vozovou hradbu, zjistili, že se k nim husité přibližují sedmimílovými kroky. Hlavní část křižáckého vojska byla v tu dobu již tak vyděšená, že se dali na útěk ještě dřív, než nepřítele vůbec měla na dohled.
„A když ještě míli Čechové od Němců byli, ihned z odpuštění božího Němci s velmi velikou bázní a se strachem prchali a dříve, než české vojsko spatřili, s vozy svými do bavorských lesů běželi,“ popisují událost kroniky.
Zpívající husité zahnali většinu nepřátel na útěk bez boje
Historici se úplně neshodnou na podrobnostech, ale existují domněnky, že se křižáci vyděsili, když uslyšeli rachot husitských vozů a hřmotný zpěv slavného chorálu „Ktož jsú boží bojovníci“.
Střízlivější verze tohoto příběhu říká, že velitel křižáků se v tento okamžik rozhodl stáhnout své muže o něco nazpět, aby je husité neviděli dřív, než bylo nezbytné. Tento manévr si ale vojsko mělo vyložit jako ústup.
S největší pravděpodobností ale není pravda, že by se toho dne u Domažlic vůbec nebojovalo. Husité se museli vypořádat se zbytkem křižáků, kteří zůstali na vozové hradbě. Bojovat se mělo až do večera. Jisté ale je, že se jedná o největší vojenské vítězství v husitské historii, ačkoliv síla a brutalita nebylo to hlavní, co k němu dopomohlo.
Zdroje:
