Článek
Kdybyste se narodili v Severní Koreji, nad celým vaším životem by bděl Kim Čong-un a nebyla by jediná jeho oblast, které by se propaganda a místní svérázné zvyklosti nedotkly. Společnost je v KLDR velmi konzervativní, což je způsobeno tím, že je prostá globalizace.
Proto lidé, kterým se odsud podaří utéct, většinou říkají, že život tam vypadá trochu jako v 80. letech minulého století. Běžní občané nesmějí vlastnit auta, mobilní telefon má k dispozici jen zhruba každý desátý z nich. Někdo by si možná řekl, že alespoň nejsou závislí na nekonečném scrollování, nicméně pravda je taková, že to komplikuje naprosto všechno a navazování partnerských vztahů není výjimkou.
Partnera musíte v KLDR většinou hledat už ve škole.
Partnera musíte hledat už na střední škole
Protože neexistují žádné seznamovací aplikace, lidé většinou svůj protějšek potkají již na střední škole. Rozhodně si ale nepředstavujte dvojice líbajících teenagerů v parcích. Líbat se na veřejnosti sice není nelegální, ale nikdo by to v KLDR pravděpodobně dobrovolně neudělal. Zkrátka se to nehodí. Dokonce i prosté držení za ruce je vnímáno jako velmi odvážné.
Příliš mnoho možností, jak spolu trávit čas, k dispozici není. Typické rande spočívá obvykle v procházce k řece, bruslení nebo pikniku v parku, pokud je dvojice obzvlášť romantická. Jakmile dojde jejich známost do fáze, kdy se stává intimnější, nastává další problém.
Aby si přilepšily, provozují seniorky hodinové hotely
Mladí Severokorejci totiž obvykle uzavírají sňatky zhruba ve věku 27-30 let a do té doby žijí s rodiči. Sourozenců je obvykle několik a poměrně velké rodiny žijí na nevelkém prostoru v jedné domácnosti. Užít si romantické chvilky ve dvou tak není zpravidla možné ani v jedné z domácností.
Mladí lidé jsou ale vynalézaví všude na světě, a tak ani KLDR není výjimkou. K milostným hrátkám tak obvykle dochází třeba v komoře, do které se ukládají úklidové prostředky, případně třeba na toaletách ve vlaku. Kromě toho ale existuje ještě další možnost.
V Evropě známe takzvané hodinové hotely, které si lze pronajmout pouze na pár hodin právě za účelem schůzky s partnerem. V Severní Koreji takové instituce pochopitelně oficiálně neexistují. Místní seniorky si ale často přivydělávají tím, že svou domácnost za úplatek poskytnou na několik hodin jako azyl mileneckému páru.
Antikoncepce je jen pro bohaté
Páry, které se pro tuto možnost rozhodnou, ale leccos riskují. Tak předně, stále zde převažuje názor, že s intimním životem je nejlepší počkat až do manželství. Prozrazení by tak s sebou nezbytně přineslo velkou ostudu. Kromě toho v KLDR neexistuje prakticky žádná sexuální výchova a ani není dostupná antikoncepce.
Mládež není poučena ve škole, veškerá média podléhají cenzuře a v rodině se o takových věcech zkrátka nemluví. Nejen, že tak nemají povědomí o riziku nákazy přenosnými onemocněními, ale většinou ani netuší, jak efektivně předejít nechtěnému těhotenství.
Sehnat například prezervativy prakticky není možné, pokud se člověk nedostane ke zboží z černého trhu. Jedinou oficiální variantou je nitroděložní tělísko, ale vzhledem k finanční nákladnosti to určitě není široce dostupná možnost. Stejně tak není možné legálně podstoupit umělé přerušení těhotenství. Ženy tak obvykle vyhledávají tyto služby pokoutně, což znamená nedostatečnou hygienu a neodborný personál.
Za rozvod můžete skončit v lágru
Není si těžké představit, že tato situace vede v mnoha případech k příliš neuváženým sňatkům. Potíž je ale v tom, že pokud se následně ukáže, že jste při výběru druhé polovičky šlápli vedle, rozvod není příliš ideální řešení. Ne, že by to v KLDR nebylo možné. Protože ale rozvodovost v zemi prudce narůstá, přistoupil nedávno Kim Čong-un k radikálnímu řešení.
Pokud se manželé rozvedou, jako trest musí strávit několik měsíců v pracovně-převýchovném táboře. Ten, kdo žádost podal, si tam pobude zhruba šest měsíců, jeho protějšek pak přibližně měsíc. Kdo ve skutečnosti rozpad vztahu způsobil, se ale nijak neověřuje.
Zdroje:
