Článek
V dnešní době mnoho z nás považuje vlašský salát za jídlo pro chudé a synonymum pro nezdravý pokrm. V mysli si ho většinou spojujeme s obdobím socialismu, málokdo ale ví, že úplně prapůvodní recept existuje už stovky let.
Recept na vlašský salát pochází z dob Svaté říše římské a s největší pravděpodobností jej vymysleli Vlaši, neboli dávní Italové. Jeho tehdejší podoba se ale od té dnešní velice lišila. Nebylo v ní ani stopy po točeném salámu, který ve „vlašáku“ najdeme dnes, zato obsahovala rybí maso. Na naše území se dostal po konci třicetileté války a hlavním důvodem byl fakt, že naše šlechta se v tu dobu velice zajímala o exotická jídla.
Suroviny na vlašský salát v průběhu staletí šly s kvalitou dolů.
Suroviny na původní vlašák se dnes těžko shání
Proto si vlašský salát užívala třeba císařovna Marie Terezie a její manžel František Štěpán Lotrinský, o kterém se vědělo, že byl velký labužník a s radostí ochutnával jakoukoliv novinku.
První dochovaný recept, který někdo skutečně zapsal, pochází z Německa roku 1805. Najdeme v něm třeba sledě, kaviár, šproty, sardinky, humry, mušle a další mořské plody. Nechyběly také olivy nebo vinný ocet. Ke dvoru se tyto položky ze zahraničí dovážely, a to pochopitelně v té nejvyšší kvalitě. Nejspíš je tak patrné, že se opravdu jednalo o rybí salát z luxusních potravin, který si většina lidí nemohla dovolit.
Jednu z verzí receptu zapsala chebská hospodyně Marie Anna Neudecker, která doporučovala přidat do vlašského salátu víno, ocet, cukr, olivový olej, sůl, pepř, mihule, sardele, ančovičky, olivy a salám. Majonézu, která je jeho nedílnou součástí dnes, do něj ale nepřidávala.
Ve dvacátém století se stal salát ještě více extravagantním
Až do počátku dvacátého století se kuchaři vesměs původní receptury drželi. V roce 1910 se kuchařka Marie Žantová rozhodla, že z vlašáku udělá ještě luxusnější zážitek. Přidala proto do receptu kupříkladu marinované úhoře nebo telecí pečeni. Byla ale velmi kreativní, a tak se rozhodla zařadit buřty, celer, jablka nebo bílé fazole. Stále se tak jednalo o salát, který si dopřávali spíše ti bohatší.
K velkému obratu ale došlo po rozpadu Rakouska-Uherska. Suroviny z Itálie, jako třeba mořské plody, najednou byly ve vnitrozemí nedostatkové. Za jejich dovoz se platilo tak vysoké clo, že ani bohatým se nevyplatil.
Protože lidová kreativita je bezbřehá, poradili si ale po svém a recept upravili tak, aby si ho mohli připravit bez větších obtíží. Mořské plody nahradily brambory, žloutky a hořčice. Největší zásluhy o popularizaci vlašského salátu v upravené verzi má pak slavné pražské lahůdkářství Aloise Linky, které bylo v roce 1911 otevřeno v pražské Hybernské ulici.
Za socialismu došlo k degradaci receptu
Po nástupu komunismu se začalo znárodňovat a tento osud potkal také zmiňovaný podnik. Národní podnik Pramen, pod který zmíněné lahůdkářství spadalo, se následně v rámci úspor rozhodli použít ještě dostupnější suroviny, čímž kdysi luxusní salát degradovali hluboko pod jeho původní úroveň.
Místo kvalitní pražské šunky, kterou používal lahůdkář Linka, se tak začal používat šunkový salám, zmizely sledě i jablka a zůstaly pouze brambory. Zato s majonézou se nešetřilo. Pokud jste si tedy kladli otázku, kdy přesně se z vlašáku stala nezdravá kalorická bomba, nyní máte odpověď.
Za socialismy byly na složení potravin přísné normy, a tak vlašský salát chutnal zcela identicky, ať už jste si ho koupili kdekoliv. Po revoluci se pak pravidla rozvolnila, což vedlo k tomu, že se některé podniky opět začaly pozvolna vracet ke kvalitnějším surovinám. Takový salát, jaký jedla Marie Terezie, si ale dnes pravděpodobně nekoupíte a pokud byste ho chtěli ochutnat, musíte si ho připravit sami.
Zdroje:
