Článek
Majonézová hádanka než tradiční recept
Historie vlašáku sahá až do minulých století. Tento luxusní pokrm obsahoval mimo jiné kaviár, lanýže, koroptve nebo raky. Také Magdalena Dobromila Rettigová zařadila recepturu vlašského salátu do druhého a značně rozšířeného vydání své kuchařky.
Recepty kuchařů té doby se sestávaly z kousků marinovaného úhoře, vyčištěných sardelí, i jiné varianty. Omáčka se připravovala z utlučeného uvařeného žloutku, bobkového listu, sardinek, cibule, pepře a kapary, vinného octa a provensálského oleje.
V českém prostředí se ale recept zjednodušil, zpřístupnil běžným lidem a přizpůsobil místním surovinám. A tak vznikla československá varianta – vlašský salát. Název vlašský nemá nic společného s ořechy ani Itálií, jak by mohl evokovat název, ale spíše šlo o obecné označení ciziny.
Chvála Československé státní normě (ČSN)
Největší slávu zažil vlašský salát za éry Československa především po 2. světové válce. V rámci systému ČSN měl i tento salát přesně definované složení.
Podle normy musel obsahovat:
- vařené brambory
- vařenou zeleninu (mrkev, hrášek)
- šunkový salám nebo měkký točený salám (nikoliv drůbeží separát)
- kyselé okurky
- pravou majonézu
- hořčici
- ocet, sůl, pepř
Díky tomu chutnal vlašák z Prahy stejně jako ten z Litovle nebo z Ostravy. Suroviny byly známé, kontrolované a kvalita víceméně zaručena. A především, výrobci nesměli nahrazovat dražší složky levnějšími náhražkami, jak je tomu často dnes. V složení se dočteme, že obsahují mimo jiné benzoan sodný E 211, E 211 a možná si necháme zajít chuť. Ale co máme jíst? Těmi éčky se to všude hemží, vše je ošetřeno konzervanty a nevyznáme se, co je škodlivé a co není. Takže všeobsažná svoboda je nejen v receptuře.
Po roce 1989 padly i státní normy. Trh se měnil, mohlo se improvizovat a spolu s tím přišla volnost v recepturách. Výrobci si začali upravovat složení podle vlastních představ, ale nebojme se říct, že spíš podle ekonomických kalkulací.
Majonéza se začala ředit vodou či rostlinným olejem a nastoupily zahušťovadla, maso nahradily masné výrobky nejasného původu, zelenina se někdy omezila na minimum. A začala éra salátové loterie. Pod tím si představme cokoliv. Od poctivého výrobku po bílou hmotu plnou zahušťovadel a aromat.
Současnost také znamená i návraty ke kvalitě
Je nutné uznat, že dnes někteří výrobci znovu objevují hodnotu tradice. Vznikají retro řady salátů podle původních receptur, často označené jako dle ČSN(československé státní normy) nebo tradiční receptura. Řetězce i malé lahůdkářství se předhánějí, kdo nabídne kvalitnější suroviny, méně náhražek a víc chuti.
I tak musejí být zákazníci obezřetní a nápis tradiční nemusí nic zaručovat. Je důležité číst složení a vyhledávat výrobce, kteří svou poctivost staví na první místo.
Vlašský salát není jen pochoutka, patří k českému stolu stejně jako řízek nebo bramborový salát. A tak bychom ho neměli nechat padnout a znehodnotit pod tíhou levných náhražek. Naštěstí se stále více lidí i výrobců navrací zpět ke kvalitě, poctivosti a chuti.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Vla%C5%A1sk%C3%BD_sal%C3%A1t
https://www.recepty.cz/recept/pravy-vlassky-salat-2-3792
https://www.denik.cz/gastronomie/vlassky-salat-priprava.html
