Článek
Brdy se zvedají tiše a vytrvale, jako by se nechtěly podbízet. Jsou to hory hluboké a soustředěné – kraj, který si člověka získává postupně. Lesy tu voní pryskyřicí a vlhkou půdou, stezky se ztrácejí mezi borovicemi a buky a ticho má váhu, jakou jinde nenajdete.
Na severním okraji tohoto pohoří leží Strašice, městečko s radnicí a kostelíčkem, hledící do všech stran kraje, které působí jako přirozená brána do srdce Brd. Ráno tu bývá chladnější vzduch než v nížině a večer se mlha snáší z lesů až k prvním domům.
Strašice mají dlouhou a trochu drsnou historii, pevně svázanou s lesy a později i s armádou. Po desetiletí žily ve stínu vojenského prostoru Brdy – uzavřeného, tajemného, pro civilisty zapovězeného. Místní si zvykli na hukot techniky i na vědomí, že za lesem začíná jiný svět.
Dnes, kdy jsou Brdy opět otevřené, se Strašice nadechly novým směrem. Vzniklo zde Muzeum středních Brd, stezky pro pěší i cyklisty a městečko znovu objevuje svou roli klidného, ale živého centra kraje.
Jen kousek odsud, téměř nenápadně, leží Těně. Vesnička malá, tichá, jakoby schovaná v dlani lesa. Tady čas plyne jinak – pomaleji, měkce a po svém. V místním krámečku si můžete vždy koupit čerstvé pečivo k snídani, ještě vlažný a vonící chléb, který právě přivezlo pekařské auto.
Domy nejsou těsně u sebe, zahrady přecházejí v louky a ty se beze slov zvedají k lesům. Tiché louky a pole, které občas přeruší cválající kůň po mezipolní pěšině, a ještě víc, malé koňské spřežení, jež dokreslí pravý obraz venkova.
Rybníček v Těních skrytý za Obecním úřadem je jedním z těch míst, která by člověk snadno přehlédl, kdyby se na chvíli nezastavil. Není velký, nesnaží se ohromit, a možná právě proto působí tak silně. Leží tiše stranou cest, jako oko krajiny, které všechno vidí, ale samo se dává poznat jen těm, kdo jdou pomalu.
Dřív býval přirozenou součástí vesnického života – místo, kde se zrcadlilo nebe, kde děti házely kamínky a kde se v podvečer chodilo postát a poslouchat vodu. Dnes je rybníček v soukromých rukou, uzavřený před ruchem světa, ale ne před přírodou. Naopak. Jako by mu klid a péče vrátily důstojnost. Břehy jsou citlivě upravené, rákosí se lehce sklání k hladině a vytváří zelené zákoutí, kde život znovu dýchá plnými doušky.
Ráno je tu nejkrásněji. Když se první světlo dotkne hladiny, voda se jen nepatrně zachvěje – to kapři líně šplouchají pod hladinou, jako by si mezi sebou šeptali. Rákosí se tiše pohupuje a z jeho hloubi se ozývá kvákání žab, rytmické a klidné. Ten zvuk patří k ránu stejně samozřejmě jako chladná rosa na trávě a lehký opar nad vodou.
I když je rybníček dnes skrytý před veřejností, zůstává součástí paměti místa. Je to tiché srdce Tění, které bije bez ohledu na hranice a ploty.
Připomíná, že některá místa nepotřebují být viděna mnoha lidmi, aby měla smysl. Stačí, že jsou - upravená s citem, ponechaná přírodě a času.
A kdo někdy prošel Těněmi za časného svítání, ten ví, že tenhle rybníček tam pořád je, v atmosféře celé vesnice. V tichu, které zůstává ještě dlouho poté, co se žáby uklidní a hladina se opět promění v zrcadlo lesa.
Těně si uchovaly venkovský ráz, který dnes už jinde hledáme marně. Historie obce je prostá, ale poctivá: lidé tu vždy žili z toho, co jim dala půda a les, a les jim dodnes vrací svou štědrost.
Po celý dlouhý čas jsou Brdy krajem sběračů. Na podzim se lesy promění v zálibu a malou slavnost – hřiby, křemenáče, lišky i bedly, co se skrývají mezi mechem a kapradím. V létě se s jistotou najdou místa, která se barví do modra borůvkami, na slunnějších mýtinách dozrávají maliny a ostružiny. Kdo se tam vyzná, ví i o léčivých bylinách, které tu rostou beze spěchu, daleko od ruchu silnic.
Současné Brdy jsou krajem návratu – návratu lidí k přírodě a tichému rozjímání. Strašice i Těně dnes spojuje stejná naděje: že si uchovají svou opravdovost. Ne stát se turistickou atrakcí s hlukem a spěchem, ale zůstat místem, kde les není kulisou, ale hlavně domovem.
A když se vracíte z lesa, s košíkem vonícím houbami a s rukama zbarvenýma od borůvek, pochopíte, proč se sem lidé vracejí. Brdy totiž nejsou jen krajinou, jsou pocitem, který ve vás zůstane dlouho poté, co opustíte jejich tiché cesty.
