Článek
Jsou malé. Zranitelné. Teprve se učí, kým jsou.
A přesto je denně necháváme napospas sociálním sítím, které nemají svědomí, empatii ani brzdy. Jsou to tahouni na pozornost, s jediným cílem: udržet dítě co nejdéle přilepené k obrazovce. A je jim jedno, jakou cenu za to zaplatí jeho psychika.
Návrh Andreje Babiše omezit přístup dětí mladších 15 let na sociální sítě není útokem na svobodu. Je to volání po ochraně těch, kteří se sami chránit neumějí.
Sociální sítě nejsou nevinnou zábavou. Dítě na sociálních sítích se každý den srovnává s dokonalými těly, s dokonalými úsměvy i dokonalými životy, které ale neexistují.
A výsledek?
Pocity méněcennosti, úzkosti, strach, že „nejsem dost“. A tlak, který dospělý sotva zvládne - natož dítě. Konečně někdo říká to, co si rodiče šeptají doma: „Tohle už je moc.“
Peklo, ze kterého se nedá utéct
Šikana nekončí doma, jde s dítětem do pokoje, do postele, pod peřinu. Jedna fotka, jeden komentář, jedno video a dítě se převaluje v posteli: cítí se zlomené, ne a ne usnout. Kolik dětí dnes brečí do polštáře kvůli komentáři cizího člověka?
Kolik z nich se bojí jít do školy, protože šikana nekončí zvoněním, ale pokračuje online. Bylo by lehkomyslné říkat: „Děti to nějak zvládnou.“
Ne. Nezvládnou!
Bereme dětem dětství a ještě tomu tleskáme. Každý den, každou hodinu. Tolerujeme dětem být součástí světa, který je drtí, ničí a vysává. A pak se divíme, že přibývá depresí, sebepoškozování, úzkostí a dokonce sebevražedných myšlenek už u dětí na základní škole. Sociální sítě jsou zákeřné psychologické zbraně, cílené přesně na slabiny dětského mozku. Ačkoliv to zní drsně, tak realita je neúprosná.
Děti nejsou malí dospělí
Jejich mozek se vyvíjí, jejich hranice se teprve tvoří. Jen přirozená každodennost posílí jejich sebevědomí, naučí se vztahům v reálném světě — tváří v tvář, ne přes filtr. A to je úplně nejvíc.
Totiž ztracené dětství za filtrem dokonalosti se těžce napravuje.
