Článek
Své dětství prožívala Mahulena Bočanová v Praze. S herectvím začínala už jako batole, ve svých dvou letech se totiž objevila v Pan Tau. Jako sedmiletá pak získala roli dcery předsedy Národního výboru v Třešňové.
Jak se vlastně pohledná okatá holčička k natáčení dostala? Ve skutečnosti to byla náhoda, za kterou vděčí své matce. „Maminka vypadala jako Sophia Loren. Pracovala v divadle, přivydělávala si focením reklam. Protože v té době neměla hlídání, tahala mě všude s sebou a lidé z branže si mě všimli. Mělo to pak přirozený vývoj,“ uvedla v jednom z rozhovorů.
I když to pro mnoho dětí zní jako splněný sen, Bočanová si podle svých slov úplně neuvědomovala, jaké má štěstí. Natáčení brala zkrátka jako zábavu, volný čas s kamarády pro ni ale vždy měl přednost. Někdy se kvůli tomu dokonce dostala do sporu se svou maminkou, která na ni naléhala, aby točila více.
Mahulena Bočanová začala s herectvím už v dětství.
S maminkou se kvůli natáčení hádala
„Slíbila mi, že nebudu točit o prázdninách. Na tom jsem trvala a vydrželo mi to dodnes. Často jsme se kvůli tomu i s mámou pohádaly, protože jsem přišla o hezké filmové nabídky, ale já jsem prostě nechtěla,“ svěřila se Mahulena Bočanová, která se díky filmům mohla podívat dokonce i do západního Německa.
Zní to sice hrůzostrašně, ale ve skutečnosti prý měla se svými rodiči opravdu pěkný vztah. „Dětství jsem měla nádherné. Máma byla hodně přísná, táta byl charismatický bohém. Oba dva mi moc schází,“ zavzpomínala.
Trauma z dětství
Paradoxní ale je, že právě v dětství prožila traumatický okamžik, jehož následky si v duši nese až do dospělosti. „Když jsem byla malá, měla jsem na Slapech rvačku s klukama a oni přese mě hodili deku. Málem jsem se udusila. Bylo mi zhruba devět deset let a od té doby se stísněným prostorům vyhýbám,“ prozradila umělkyně s tím, že by nikdy nevstoupila například do výtahu.
Její klaustrofobie jí komplikuje život dodnes a dokonce se projevuje i v tom, jakou podobu mají její noční můry. „Neumím si představit, že bych zůstala zavřená v nějakém prostoru a nemohla ven. Kdybych bydlela třeba ve dvanáctém patře a výtah v domě nebyl prosklený, nevlezu do něj. Ťapala bych pěšky. Občas mám hrůzné sny, že jsem uvězněná právě ve výtahu. Je to strašné,“ postěžovala si.
Až na tento strach je ale dnes Mahulena Bočanová ženou, která si poradí snad úplně se vším. Velkou školou pro ni bylo narození její jediné dcery Márinky, která je dnes již sice plnoletá, stále ale vyžaduje hodně péče. Potýká se totiž s poruchou autistického spektra, a tak se nevyvíjí podobně jako ostatní mladí lidé.
Mateřství jí pomohlo dospět
Dnes se Mahulena Bočanová domnívá, že právě zkušenost s mateřstvím jí umožnila doopravdy dospět. „Tehdy člověk opravdu dospěje, i když se vlastně vyvíjí pořád. Občas vidím, co jsem plácala třeba ještě ve čtyřiceti,“ myslí si dnes.
Zatímco mnoho rodičů handicapovaných dětí se své kariéry vzdá, aby se mohli potomkům plně věnovat, Mahulena Bočanová se to rozhodla neudělat. Není za tím ale sobectví - dokonce lze říci, že je to právě naopak. „Bylo mi doporučeno, abych se socializovala, aby mě doma z péče o dceru lidově řečeno nejeblo. Divadlo je pro mě ideální,“ vysvětlila.
Pochopitelně se dívce i tak musí přizpůsobovat a jejich každodenní život má svá pravidla, v rámci možností se jim ale žije hezky a mají spolu opravdu blízký vztah. Herečka se ale musela smířit s tím, že Márinka nikdy nebude plně samostatná a vždy bude potřebovat její podporu.
Vypořádat se musela také s obavou, co s dcerou bude, až jednou nebude ona. Umístit autisty do zařízení je velmi složité, protože míst je málo a navíc s nimi ne všude umí pracovat. Proto se rozhodla, že postupně vybuduje své vlastní chráněné bydlení, ve kterém by časem společně s Márinkou mohlo žít několik dalších mladých dospělých s podobnými potížemi.
Zdroje:
