Článek
Kdybychom Karla IV. znali pouze podle památek, které po něm zůstaly, jeho životopis by působil jako opravdu dlouhý seznam zásluh. Pro český národ toho opravdu udělal hodně, méně se už ale mluví o tom, že cesta k úspěchům byla často dlážděna opravdu spornými činy, které měly k morálce občas daleko.
Spíše než mírumilovný otec vlasti byl totiž Karel IV. velmi tvrdý protivník, který se při svém boji o moc jen tak něčeho nezalekl. Řada dnešních odborníků se dokonce domnívá, že šlo s velkou pravděpodobností dokonce o psychopata. Ve své knize Čas psychopatů o tom mluví například Radkin a František Honzákovi.
Jak se pozná, že je někdo psychopat? Podle lékařů jde o člověka, který neprožívá emoci strachu. Není toho schopný, protože nemá v mozku propojena centra, která za tento pocit jsou odpovědná. Zatímco někteří z nich se stanou například sériovými vrahy nebo bezohlednými politiky či manažery, jiní dokážou tento povahový rys využít k dobrému a stanou se například záchranáři, policisty nebo neurochirurgy.
Karel IV. si turnaje nedokázal odpustit.
Neměl pud sebezáchovy
O Karlu IV. se na základě mnoha pramenů ví, že byl opravdu nebojácný, často přitom velmi nad rámec toho, co bylo běžné. Nedělalo mu potíže intrikovat a riskovat. Kromě toho se dovedl vypořádat s vážným zraněním, které ho málem stálo život a na dlouhé měsíce ho upoutalo na lůžko.
Jsou tu ale také další faktory, které působí poněkud kontroverzně. Jde například o události v Norimberku roku 1349. Tehdy probíhaly protižidovské nepokoje, Karel IV. se ale rozhodl své ohrožené poddané neochránit. Naopak zaručil beztrestnost pro případ, že by během násilí židovské obyvatelstvo „utrpělo újmu“. Při následném prosincovém pogromu zemřelo podle uváděných údajů 562 Židů. Právě toto rozhodnutí považují dnes mnozí experti za znaky bezohlednosti.
Trauma z dětství?
Tvrdost moci Karel IV. poznal už jako dítě. Jeho otec Jan Lucemburský se dostal do ostrého konfliktu s manželkou Eliškou Přemyslovnou, kterou podezíral ze spiknutí. Při zásahu na Lokti jí proto odebral nejstarší děti a malý budoucí císař byl od matky oddělen. Je proto velmi pravděpodobné, že tento zážitek ho musel po psychické stránce silně poznamenat.
Diskutabilní osobnostní rysy po něm podle všeho zdědil také jeho syn Václav IV. Kromě toho, že byl král známý svým nezřízeným způsobem života a sklonem k alkoholismu, se také nevyhýbal násilí. Konkrétním případem je třeba smrt Jana z Pomuku, později uctívaného jako svatý Jan Nepomucký. Generální vikář se stal obětí konfliktu mezi panovníkem a arcibiskupem Janem z Jenštejna. V březnu 1393 byl zatčen, mučen a jeho tělo skončilo ve Vltavě. Někteří historikové se domnívají, že se do mučení Václav IV. osobně zapojil.
Zdroje:
